Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky

 9. květen 2021  Iveta Bínová  komentáře

Arménská genocida jako příklad novověkých genocid i dnes vyvolává otázky spojené s jejím oficiálním uznáním a potrestáním viníků. Liší se také světový názor - část přiznává, že se jednalo o genocidu, část, včetně viníka v podobě Turecka, označení genocida kategoricky odmítá. Co tomuto masakru, při kterém přišlo o život až na dva miliony příslušníků starobylého arménského národa, předcházelo? Jak se na tuto “dobře skrytou” genocidu díváme dnes? Dočkáme se někdy plnému uznání viny z turecké strany?

Arménská genocida - její vnímání a pozůstatkyArménská genocida - její vnímání a pozůstatky

Pro arménský národ, který se pod vlivem genocidy a útlaku v minulém století rozptýlil po celém světě, je i v dnešní době nesmírně důležité zachovat si příslušnost ke svému původnímu etniku, což je možné pouze za existence silné kulturní identity dané historickým vývojem. Dějiny Arménie, které počítáme zhruba od 6. století př. Kr., prošly velkými proměnami, zažily období slávy i tragédie a vtiskly dnešní Arménii její nezaměnitelnou podobu.

Díky tomu, že Arméni byli jedni z prvních, kteří přijali křesťanskou víru, je arménský původ prezentován jako velice prestižní záležitost. Mýtus o vyvoleném národě se mimo jiné projevuje i interpretací biblických motivů jako čistě národních. Středověká arménská šlechta dokonce často odvozovala svůj původ od biblického krále Davida. Jistou „nadřazenost“ dokládá i fakt, že křesťanská Bible byla v 5. století přeložena do arménštiny, což byl v pořadí už sedmý světový jazyk. Křesťanství je v Arméncích opravdu silně zakořeněno a neopustilo je ani v těch nejtěžších dobách, kdy všechna příkoří byla brána jako Boží trest a odplata za porušení smlouvy s Bohem. V arménském jazyce je dokonce stejný výraz jak pro porušovatele zákona, tak pro nevěřícího. Jednotícím motivem arménského národa je ztráta historické vlasti v důsledku tragických historických událostí. Tím největším traumatem pak byla bezpochyby arménská genocida na počátku 20. století. Následnou diasporu Arménů pak můžeme chápat jako určitou civilizační misi v rámci šíření křesťanské víry natolik typické pro dané vyvolené etnikum. Zde můžeme vidět jistou podobnost s židovským národem, který ve 20. století stihl podobný osud a kteří se také po několika staletích dočkali návratu svého historického území.

 

Historické pozadí Arménské genocidy

 

Zmínka o území nazývaném „Armina“ pochází již z období před Kristem, kdy tak pojmenoval tamní území perský král Dareios při jednom ze svých vítězných tažení. U samotných příslušníků arménského národa, kteří jsou dnes bohužel rozptýleni po celém světě, avšak převládá legenda o legendárním praotci Hajkovi. Ten prý po zničení babylonské věže povstal a utekl s třemi stovkami lidí do hor, kde založil osadu na území dnešní Arménie.

Od 17. století byla část arménského území pod nadvládou Turků. Osmanská říše, jakožto silně muslimský stát, už na počátku 20. století narážela na volání křesťanské menšiny po svobodě. Autoritářská vláda sultána Abdulhamída II. se nesla ve znamení panislamismu. V roce 1908 došlo k takzvané Mladoturecké revoluci, kdy se skupina stejnojmenného politického hnutí snažila prosadit určité společenské reformy jako obnovení ústavy a činnosti parlamentu, jež byl na počátku sultánovy vlády rozpuštěn. Ačkoliv by se mohlo zdát, že mladoturci chtěli své cíle prosazovat spíše pokojně, opak byl pravdou. Jejich hlavní myšlenkou bylo poturečtit a sjednotit všechny národy v Osmanské říši. Rok po Mladoturecké revoluci již podnikli několik protiarménských pogromů, při kterých bylo ve městě Adana povražděno okolo 30 000 příslušníků tohoto národa. Poté, co jasně vyšla najevo nová turecká politika, požádali arménské politické a společenské organizace o pomoc Rusko a některé západoevropské země. Naneštěstí byla ale arménská otázka zatlačena Evropou do pozadí kvůli začínající první světové válce.

Krátce po vypuknutí Velké války se Turecko do jejího dění zapojilo také, a to konkrétně na straně německo-rakouského bloku, tedy hlavnímu nepříteli Ruska. Právě Rusko bylo největší hrozbou mladoturků při vytváření velkého Osmanského impéria, do kterého měly patřit i některé ruské části. Dokonalým příkladem bojů o území byly boje na kavkazské frontě, která se táhla od Černého moře až k jezeru Urmia, a kde se turecká vojska čítající až 300 tisíc mužů snažila proniknout na území Zakavkazska, ke kterému je pojilo muslimské vyznání. Arménská buržoazie vstoupila hned na počátku bojů na stranu Ruska, protože věřila, že právě Rusko společně s Anglií a Francií pomohou Arménii vymanit se z turecké nadvlády.

 

Průběh arménské genocidy

Arménská genocida je díky svému brzkému začátku určitým prototypem genocid 20. století. Je prvním pokusem o totální genocidu, tedy úplné vyhlazení příslušníků jednoho národa ze strany státu, jenž je za tento čin vždy zodpovědný. Právě role státu jako hlavního viníka je zásadní pro vymezení pojmu genocida. Pokud není vykonavatelem stát ale jistá organizovaná skupina či dokonce jednotlivec, označujeme tento čin jako masakr. Je až k podivení, že poprvé bylo slovo genocida oficiálně použito až v roce 1945 a to pouze v souvislosti s událostmi 2. světové války a nacismu. Arménská genocida byla dlouhá léta téměř neznámým činem, ačkoliv svou podobou inspirovala Adolfa Hitlera a byla jistým příkladem pro pozdější holokaust.

Jednou z příčin vedoucích ke genocidě byla náboženská a kulturní odlišnost Arménů od ostatních Turků. Obyvatelé žijí na území západní Arménie, jež byla celá pod nadvládou Osmanů, byly poddanými podřadného postavení. Nemohli se nijak angažovat v politickém životě, nevlastnili půdu, nebyli chráněny právem. S tímto přístupem samozřejmě Arméni projevovali nespokojenost, ať už uvnitř státu určitým typem odboje, či v exilu. Další příčinou bylo stále narůstající arménské národní vědomí. Osmanská říše v 19. století postupně ztrácela absolutní moc nad některými svými provinciemi. Příkladem je třeba vyhlášení řecké nezávislosti roku 1822. Arménský nacionalismus inspirovaný situací v jiných částech Osmanské říše tak začal být pro Turky velkou hrozbou. Už za vlády sultána Abdulhamída II. došlo k několika arménským masakrům obsahující prvky genocidy. Za vlády mladoturků se pak situace ještě vyostřila se stále snižujícím se tureckým vlivem v rámci Evropy a Turecka. Autonomie Arménie byla tedy naprosto nemyslitelná a zdálo se, že jediným způsobem, jak Armény umlčet, bylo vyhladit je.

V roce 1915 bylo finalizováno konečné řešení arménské otázky, kterému se věnovala speciální organizace pod záštitou ministerstva spravedlnosti. Za počátek arménské genocidy bývá považován 24. duben 1915, kdy bylo v Istanbulu zatčeno a popraveno přes 2000 příslušníků arménské inteligence. Jednotky čete, které měly na starost odsun Arménů do koncentračních táborů v oblasti dnešního syrského města Aleppo, pro legální pořádek několik hodin před uskutečněním vydaly nařízení o deportaci. Při shromáždění byli zdraví muži odděleni a pobiti nedaleko. Naopak ženy, děti a starci absolvovali cestu do sběrného tábora, při které ale většina z nich stejně zemřela. Buď byly transporty hromadně zlikvidovány, nebo zajatci zemřeli cestou hlady, žízní či v případě žen na důsledky znásilnění anebo umučení. V tomto ohledu byly transporty Arménů daleko horší než ty židovské za 2. světové války. Narozdíl od nich se totiž v arménském případě dožila finální stanice, tedy sběrného tábora, pouhá hrstka zajatců. Drtivá většina odsouzenců zemřela po cestě, a to často tím nejhorším možným způsobem, například upálením za živa. Hlavní způsob, jakým chtěli Turci Armény zlikvidovat, bylo umučení hladem a žízní. I proto byli z obavy přežití zdraví muži zastřeleni okamžitě. Jedinci, kteří se dožili koncentračního tábora, pak absolvovali pochody smrti syrskou pouští až do oblasti Dajr az-Zaur v Mezopotámii, kde byl později vystavěn pomník na počest obětem arménské genocidy.

Navzdory jisté, ale velmi malé zahraniční intervenci ze strany Vatikánu a Rakouska-Uherska, nebyli ušetřeni ani katoličtí Arméni. Masovému vyvraždění unikla jen hrstka arménských příslušníků. Byli to především obyvatelé provincie Van a pak ti, kteří se schovali v horách a nacházeli se na území chráněném Anglií a Ruskem. Osmané pokračovali s vyvražďováním zhruba do roku 1918, kdy ale padla mladoturecká vláda a Osmanská říše po boku Německa prohrála 1. světovou válku. Nejvíce intenzivní byly ale první dva roky genocidy a to léta 1915 a 1916. Během této doby zemřely zhruba dvě třetiny Arménů obývající Osmanskou říši z původního počtu 1 500 000 osob. Zbylou třetinu postihl různý osud. Některé arménské ženy a děti byly uneseny Turky či Kurdy a byly nuceny žít v jiné identitě, mluvit jiným jazykem a uznávat jinou víru. Dnes se odhaduje, že genocidu mohlo přežít zhruba půl miliónu Arménů.

Otázkou zůstává, proč tehdejší západní mocnosti nezasáhly do dění a tyto hrůzy nezastavily. Německo i Rakousko jakožto spojenci o probíhajícím vyvražďování věděly, dokonce se o nich vyjadřovaly jako o zločinu urážející lidskost. Důvodem pro nevměšování bylo pravděpodobně již zmiňované spojenectví těchto států. Nikdo z nich si nechtěl narušit už tak křehkou vazbu. Navíc s postupem času a s přibývajícími porážkami v první světové válce měly tyto mocnosti dost starostí s vnitřními záležitostmi.

Vyšetřování viníků

Již z předešlého popisu je očividné, že Osmanský stát byl strůjcem plánu vyvraždění arménské menšiny. Stát také nesl přímou odpovědnost za vykonání všech zločinů. Jak již bylo zmíněno, v rámci činnosti ministerstva spravedlnosti byl zřízen speciální orgán organizující vyhlazování. Navzdory tomu ale neexistuje dokument, který by přesně dokázal, kdy došlo k finálnímu rozhodnutí zničit tuto křesťanskou menšinu.

V roce 1918 podala mladoturecká vláda pod nátlakem demisi. Nový sultán Mehmed VI. si přál, aby byly arménské masakry objasněny co nejdříve. Vládcovy dekrety nařídily ustanovit speciální soudy k projednání hlavních odpovědných viníků i provinčních hodnostářů. Největším zjištěním a zároveň překvapením bylo odhalení činnosti speciální organizace, která byla do té doby všem neznámá. Během Mírové konference roku 1919 pak osmanský premiér Damad Ferid paša přiznal spáchané zločiny a za viníka označil mladoturky. Přiznání však ukázalo, že promyšlenost masakru byla mnohem vážnější a horší, než bylo prezentováno. Existence speciálního orgánu byla jasným důkazem genocidy. Avšak nakonec k uznání arménské genocidy a potrestání viníků nedošlo. Mladoturecký režim poskytl tomu nastupujícímu veškeré možné dokumenty uvádějící, že se jednalo ze strany Turků o legitimní opatření z důvodu hrozby revolty či občanské války rozpoutané Armény. Sjednocovací politika Mustafa Kemaly nové mezinárodní krize a zfalšované „důkazy“ tak vedly k tomu, že se zahraničí odklonilo od řešení otázky arménské genocidy a uzavřelo se do nově probíhající hospodářské krize, která na konci 20. let minulého století sužovala celou Evropu.

 

Současný postoj k Arménské genocidě

Genocida je v mladých Arménech stále živá. Ačkoliv si nemohou pamatovat hrůzy tehdejší doby, hlavním příkořím pro ně je neuznání existence genocidy ze strany Turecka. Podle průzkumů se povědomí o arménské genocidě mezi tureckým obyvatelstvem značně zvyšuje Napomohlo tomu i vystoupení papeže Františka v roce 2015, který otevřeně o zločinech hovořil jako o genocidě. Zřejmě to ale nestačí k tomu, aby k uvědomění došly i vyšší instance. Turecko i v dnešní době za existence nepřeberného množství důkazů a otevřené politiky soustavně odmítá, že by se jednalo o systematickou vyhlazovací kampaň. Naopak zdůrazňuje, že velké množství Turků zemřelo při lokálních arménských výbojích proti tehdejší osmanské nadvládě před rokem 1915. Nic z toho se ale nedá srovnávat se státem řízeným a ve všech ohledech nelidským vyvražďováním příslušníků arménského národa na území Turecka.

Arménská genocida je pravidelně připomínána i v exilovém prostředí, kde v současnosti žijí arménští uprchlíci. Jak se zdá, nezapomenout je součástí arménské identity. Ale bohužel ani dnes není genocida uznávána všemi důležitými mezinárodními hráči. Příkladem je třeba Velká Británie, která v roce 1915 jako jedna z významných evropských zemí chyběla na smutečním ceremoniálu v Jerevanu, arménském hlavním městě.

Ačkoliv je dnes Arménie samostatným státem čítajícím něco přes dva miliony obyvatel, jistý odpor k Turecku je zde stále znát i z důvodu války o Náhorní Karabach, jelikož Ázerbájdžán, jako druhý aktér tohoto konfliktu, byl a je podporován Tureckem. Navzdory tomu ale můžeme občas vidět malé náznaky změny uvnitř turecké společnosti. Například v roce 2014 byly potomkům přeživších arménské genocidy poslány kondolenční dopisy vyjadřující smutkem, a to přímo od tureckého premiéra Erdogana.

Důležitým mezníkem v rámci uznání arménské genocidy bylo prohlášení nynějšího amerického prezidenta Joa Bidena, který uvedl, že Amerika soucítí se všemi obětmi arménské genocidy, která se odehrála před 106 lety. Americká administrativa uvedla, že prohlášení nečiní proto, aby někoho z takového činu přímo vinila, ale aby potvrdila historická fakta a zabránila tak opakování podobných hrůz. Turecko k prohlášení okamžitě zaujalo vlastní zcela odmítavý postoj. Prohlášení americké hlavy státu podle něj neodpovídá historické skutečnosti a negativně působí na vzájemné diplomatické vztahy obou zemí a jejich přátelství. Turecký ministr zahraničí zároveň uvedl, že takové tvrzení je založené čistě na populismu a že svět nemá očekávat, že by nařčení ze zkonstruování arménské genocidy turecký lid někdy přijal za pravdu.

Můžeme tedy vidět, že Turecko v čele s prezidentem Erdoganem se stále drží stejného přesvědčení, které už několikrát demonstrovalo i v razantnější podobě. Například v roce 2016 stáhl Erdogan tureckého velvyslance z Německa jako odpověď na rezoluci spolkového parlamentu, který uznal masakry prováděné na arménském lidu za genocidu. Stejně jako tehdy Turecko tvrdí, že se jedná o vykonstruovanou aféru vyvolanou údajně rasistickou arménskou lobby, a i dnes dává jasně najevo, že každý další stát, který půjde ve stopách Německa či Spojených států, si koleduje o narušení turecké důvěry, se kterou není radno si zahrávat. Stejná reakce přišla i před několika lety na účet České republiky, když v roce 2017 český parlament genocidu oficiálně uznal. Turecko neustále připomíná dopisy soustrasti napsané z pera prezidenta Erdogana a adresované arménskému patriarchovi, na základě kterých nelze Turecku nic vyčítat. Turecká administrativa tedy stále zaujímá odmítavý postoj a tvrdí, že údaje o počtu obětí neodpovídají realitě a že se lidé umírali nikoliv v genocidě, nýbrž v občanské válce.

Když se vrátíme zpět k nejnovějšímu americkému prohlášení, je zajímavé uvést, že turecko-americké vztahy nebyly v nejlepší kondici ani za vlády bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, který ačkoliv se snažil Arménům pomoci ve válce o Náhorní Karabach probíhající na podzim roku 2020, nikdy arménskou genocidu otevřeně neuznal. Svou náklonnost vůči arménskému lidu, kteří v hojném počtu obývají právě Spojené státy americké, ale projevoval několikrát. Nicméně, vztahy mezi USA a Tureckem procházely “těžkými časy” hlavně z důvodu zadržování amerického pastora, který je dle Turecka údajným špiónem napojeným na představitele Kurdské strany pracujících, jež je obviňována z pokusu o vojenský převrat. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o trochu banální záležitost, situace měla dalekosáhlejší dohry. Obě země na sebe navzájem uvalily nemalé sankce. Amerika je pro Erdogana dlouhodobým nepřítelem, a to především z důvodu podpory kurdských povstaleckých jednotek požadujících autonomii, či z důvodu rozdílných zájmů ve válce v Sýrii. Novým spojencem Turecka se tak stává Ruská federace, která americké sankce z roku 2018 označila za nelegitimní a postavila se zcela na tureckou stranu. Je tedy jasné, že nynější rétorika Joa Bidena zlepšení vztahů Washington-Ankara příliš nenapomáhá a je otázkou, do jaké míry je může vyhrotit.

Shrnutí

Je zřejmé, že arménská genocida, která se odehrávala mezi lety 1915-1918, není dodnes jednotně přijímána. Domnívám se, že jedním z důvodů, proč se k arménské genocidě nepřistupuje stejně jako např. k holokaustu, je fakt, že se odehrávala v období, kdy světové mocnosti řešily otázku vlastního přežití v první světové válce. Arménská otázka tedy zůstala upozadněna, a to i díky tomu, že se ji Turkům podařilo dobře “schovat”. Důležitým faktorem byla i nastupující síla nově budované Turecka, které ani po 100 letech od dramatických událostí nepřiznalo svoji vinnu. Ačkoliv turecká diplomacie podniká jisté kroky ke zlepšení, situace není nejlepší. Mezinárodní přístup k uznání arménské genocidy také není jednotný. Je očividné, že z obav o narušení diplomatických vztahů s Tureckou republikou nedošlo ze strany některých významných aktéru mezinárodních vztahů k reakci, která by Arménům pomohla s vyrovnáním se. Je jisté, že Turecko své stanovisko vůči tomuto sice malému, ale starobylému indoevropskému národu, jen tak nezmění. I přes to nesmíme zapomínat, že v minulosti k takovým hrůzám, jakými bylo masové vyvražďování milionů příslušníků arménského etnika, došlo, a měly by být i po více než sto letech potrestány.

 

 

Zdroje

Asquith, Christina – Pence, Audrey (2015). Why Turkey won´t say the G-word when it comes to the Armenians. CNN. 24. 4. 2015 (https://edition.cnn.com/2015/04/24/europe/armenia-turkey-massacre/index.html 16.11. 2019).

Black, Ian (2015). A small country but a big nation: how genocide shaped the Armenia of today. The Guardian. 22. 4. 2015 (https://www.theguardian.com/world/2015/apr/22/turkish-silence-fans-century-of-armenian-grief-over-genocide, 16. 11. 2019).

Bloxham, Donald (2003). The Armenian Genocide of 1915 – 1916: Cumulative Radicalization and the Development of a Destruction Policy. Past&Present (181), s. 141–151.

Česká televize (2021). Biden oficiálně uznal genocidů Arménů za Osmanské říše, Erdogan odmítá politizaci debaty třetími stranami. Česká televize. 25.4. 2021 (https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/3302597-biden-oficialne-uznal-genocidu-armenu-za-osmanske-rise-erdogan-odmita-politizaci-debaty, 4.5. 2021).

iDNES (2020). Je to zákeřné, kritizuje Turecko usnesení českého Senátu ke genocidě Arménů. idnes.cz. 22.5. 2020 ( https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/turecko-ceska-republika-senat-usneseni-kritika-genocida-armeni.A200522_084233_zahranicni_aug, 5.5. 2021).

iNDES (2016). Berlín označil masakry Arménů za genocidu. Turecko odvolalo velvyslance. idnes.cz. 2.6. 2016 ( https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/turecko-nemecko-osmansky-rise-genocida-armenie.A160602_094502_zahranicni_ert, 5.5. 2021).

Itzkowitz, Norman (2019). Kemal Atatürk – president of Turkey. Encyclopaedia Britannica. 6. 11. 2019 (https://www.britannica.com/biography/Kemal-Ataturk/The-Turkish-republic, 30. 11. 2019).

Kalenda, František (2018). Americko-turecké vztahy jsou v krizi. Evropa z toho zřejmě těžit nebude. Deník Referendum. 19.8. 2021 (https://denikreferendum.cz/clanek/28140-americkoturecke-vztahy-jsou-v-krizi-evropa-z-toho-zrejme-tezit-nebude, 5.5. 2021).

Košťálová, Petra (2012). Stereotypní obrazy a etnické mýty. Kulturní identita Arménie (Praha: Sociologické nakladatelství SLON).

Kreiser, Klaus (2014). Poslední Osmanské století (1826-1920). In: Kreiser, Klaus – Neumann, Christoph K., Dějiny Turecka (Praha: Nakladatelství Lidové noviny), s. 152–183.

Lhoťan, Lukáš (2015). Arménský holocaust: Sto let od plánované genocidy arménského národa 1915-2015 (Pstruží: Lukáš Lhoťan).

Pohanka, Vít (2018). Arménská genocida paralyzuje vztahy mezi Turky a Armény, společná hranice je neprodyšně uzavřená. Český rozhlas Plus. 15. 9. 2018 (https://plus.rozhlas.cz/armenska-genocida-paralyzuje-vztahy-mezi-turky-a-armeny-spolecna-hranice-je-7612483, 17. 11. 2019).

Šaginjan, Vagaršak (2001). Dějiny Arménie od počátku až do roku 2000 (Praha: Univerzita Karlova v Praze).

Ternon, Yves (1997). Genocidy XX. století (Praha: Themis).

Wingrove, Josh (2020). Trump Says He Aims to Help Armenia in Azerbaijan Conflict. Bloomberg. 23. 10. 2020 (https://www.bloomberg.com/news/articles/2020-10-23/trump-says-he-wants-to-help-armenia-in-conflict-with-azerbaijan, 6.6. 2021).

Jak citovat tento text?

Bínová, Iveta. Arménská genocida - její vnímání a pozůstatky [online]. E-polis.cz, 9. květen 2021. [cit. 2021-11-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/armenska-genocida-jeji-vnimani-a-pozustatky.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Zatím nikdo nehodnotil


Přidat komentář

Vložit komentář




Novinky

E-polis.cz hledá autory!
[28. leden 2019]
Časopis hledá nové interní redaktory a další externí spolupracovníky, kteří budou ochotní se podílet na vytváření obsahu. Své články posílejte k posouzení na emailovou adresu: reda…