Analýza Korejské války
21. duben 2008 Bc. Marie Škochová komentářeProblematika Korejské války je s padesátiletým odstupem času podrobně zpracována v řadě odborných historických publikací. Literatura je dobře dostupná i v českém jazyce. Vzhledem k tomu, že se jedná o historický konflikt studené války, zveřejňování tajných dokumentů a postupné otevírání archivů dává nový ráz chápání konfliktu. Výběr tématu „Korejská válka“ pro mě znamenal ujasnění pohnutek a příčin vypuknutí agrese. Toto téma skýtá zamyšlení nad jednáním nejvyšších přestavitelů zúčastněných států Kim Ir-sena, Stalina, Mao ce-tunga, Trumana a Achesona.
Analýza Korejské válkyÚvod
Problematika Korejské války je s padesátiletým odstupem času podrobně zpracována v řadě odborných historických publikací. Literatura je dobře dostupná i v českém jazyce. Vzhledem k tomu, že se jedná o historický konflikt studené války, zveřejňování tajných dokumentů a postupné otevírání archivů dává nový ráz chápání konfliktu.
Výběr tématu „Korejská válka“ pro mě znamenal ujasnění pohnutek a příčin vypuknutí agrese. Toto téma skýtá zamyšlení nad jednáním nejvyšších přestavitelů zúčastněných států Kim Ir-sena, Stalina, Mao ce-tunga, Trumana a Achesona.
KOREJSKÁ VÁLKA
Co předcházelo konfliktu
Území Koreje patřilo Japonsku od roku 1905, kdy proběhla rusko-japonská válka. Během druhé světové války se Spojenci dohodli na osvobození Koreje od okupujících Japonců. Spojené státy a Sovětský svaz tímto uzavřeli dohodu o rozdělení Korejského poloostrova podle 38. rovnoběžky. Po japonské kapitulaci v srpnu 1945 se SSSR pevně usadil v severní části poloostrova a USA obsadily jeho jižní část. Původní demarkační linie 38. rovnoběžky byla přeměněna na hranici mezi dvěma státy. Severní část Koreje se stala ruským satelitem v čele s Kim Ir-senem. Kim Ir-sen začal postupně budovat komunistický stát a zbavovat se potenciálních nepřátel. V jižní části Koreje probíhal boj o moc mezi politickými stranami; do popředí se dostával Li Syn-man, jenž působil v exilové vládě.
Správu obou oblastí měla poskytovat společná sovětsko-americká komise, která měla kontrolovat a ustavit prozatímní korejskou vládu. Američané požadovali jednotnou Koreu, navrhli proto tajné volby ne celém území poloostrova. Jednání o ustavení vlády a konání voleb probíhala až do poloviny roku 1947; skončila neúspěšně. Sovětský svaz odmítl požadavek voleb a nevpustil pozorovatele na území severní části Koreje. Volby se uskutečnily pouze v jižní části poloostrova, Jihokorejci zvolili Národního shromáždění, které posléze zvolilo prezidenta Li Syn-mana (I Sung-mana). Jižní část Koreje vyhlásila 15.8. 1948 Korejskou republiku v čele s prezidentem Li Syn-manem. OSN posléze uznalo samostatnost Korejské republiky.Severní část Koreje vyhlásila 9.9.1948 nezávislost jako Korejská lidově demokratická republika (KLDR)s hlavním městem Pchjongjangem a hlavou státu Kim Ir-senem. Sovětský svaz KLDR podpořil.
Z Korejské lidově demokratické republiky se začal postupně stávat komunistický satelit, a toho se začaly obávat Spojené státy. Proto se obrátily na OSN, jehož Valné shromáždění vydalo za protestu Sovětského svazu rezoluci o vytvoření Dočasné komise pro Koreu. Korejská republika se naopak stávala čím dál více závislou na Spojených státech.
Li Syn-man začal mít obavy poté, co USA ústy Deana Achesona vyjmenovala oblasti strategické obrany v oblasti Dálného východu a Jižní Koreu vynechala. Tzv. bezpečnostní perimetr USA zahrnoval Aleuty, Filipíny, Okinawu a Japonsko. Achesonův projev se setkal s negativní odezvou u vlivné skupiny tzv. pacifistických generálů (mj. i generál MacArthur byl mezi nimi). Proto si americký prezident nechal vypracovat novou studii, jehož autorem byl Paul Nitze, šéf oddělení politického plánování na ministerstvu zahraničí. Nitzův dokument NSC-68 značně nadhodnocoval vojenské síly SSSR. Dokument hlásal, že „sovětští komunisté údajně usilují o světovládu“ (Berghe 1996:83). Analýza vedla Trumana k nutnosti zvýšení výdajů na zbrojení.
Američané a Rusové se stáhli z Korejského poloostrova po vyhlášení nezávislosti do roku 1949. Truman poskytl Korejské republice minimální vojenskou pomoc. Nezanechal v oblasti mnoho vojáků, především z obavy, že vypukne diktátorství Li Syn-mana.
Plán vojenského obsazení Koreje
Kim Ir-sen předložil na konci roku 1949 Stalinovi plán napadení jižní Koreje. Stalin váhal a Kim Ir-senovi doporučil, aby si vše důkladně promyslel, protože se obával potenciálního zásahu USA a tím i globálního konfliktu. Druhá Kimova návštěva se nesla v duchu naléhání, ale Stalin poradil Kimovi, aby svůj požadavek zkonzultoval s Mao Ce-tungem. Mao souhlasil, v dubnu 1950 svolil i Stalin, ačkoliv se obával rozšíření případného čínského vlivu. Na přelomu roku 1949 a 1950 probíhaly rozhovory mezi SSSR a Čínou o mezinárodněpolitických otázkách (např. o Německu), Stalin přenesl svůj zájem z Evropy směrem na Dálný Východ. (De facto pro něj ale Evropa zůstala prioritou.) Sovětsko-čínská dohoda byla podepsána na jaře 1950. Čína usilovala o rozšíření vlivu na Korejský poloostrov, Sovětský svaz nemohl připustit, že by v této oblasti dominoval čínský vliv, tedy se i snažil upevnit pouto závislosti Pekingu na Moskvě.
Sovětský svaz poskytoval Severní Koreji i Číně vojenskou pomoc v podobě letadel a zbraní; Severní Korea a Čína se staly doslova závislé na obrovských dodávkách ruských letadel a zbraní.
Konflikt
Dne 25. 6.1950 překročila severokorejská armáda 38. rovnoběžku a směřovala na jih. Útok byl překvapivý a napadl Jižní Korea nepřipravenou. Ze Soulu byla okamžitě evakuována vláda. Masová vlna uprchlíků začala směřovat na jih. Během prvních dvou dnů byl veškerý odpor Jihokorejců zlomen a Severokorejci (Čína, SSSR) postupovali dál na jih.
Američané zareagovali tím, že svolali poradu Sboru náčelníků generálního štábu. Shodli se na tom, že nelze nechat Koreu napospas komunistické agresi. Obávali se vyústění třetí světové války, a proto USA považovaly za nezbytné zasáhnout bez ohledu na postoj Ruska. Spojené státy požádaly o svolání Rady bezpečnosti OSN.
RB OSN vyzvala k okamžitému zastavení agrese KLDR. Akci KLDR označila OSN za agresi a vyprovokování bez varování. OSN vydala rezoluci, která zaštiťovala nejen poskytnutí pomoci Jižní Koreji, ale zároveň vyzývala obě strany k zastavení bojů a stažení na původní čáru 38. rovnoběžky. Hlasování v RB OSN proběhlo následovně: ze stálých členů rady bezpečnosti souhlasily čtyři z pěti států. SSSR nesouhlasil, ale dokonce se ani zasedání neúčastnil na protest proti tomu, že OSN nehodlala poskytnout místa stálého člena Rady bezpečnosti OSN komunistické Číně. Z nestálých členů RB OSN byla proti Jugoslávie, zdržel se Egypt a Indie, proti rezoluci byly následující tři státy SSSR, Československo a Polsko. Nařízení (rezoluce) OSN byla vydána již den po útocích Severní Koreje a Číny na území jižní Koreje.
Rada bezpečnosti OSN využila nástroje kapitoly VII. Charty a vyslala na území Koreje mezinárodní jednotky. Vojenský zásah vedli Američané v čele s velitelem MacArthurem. Na útoku OSN se podílelo americké letectvo a námořnictvo, britští vojáci a dalších 39 členských států OSN, které ačkoliv neposkytly velkou vojenskou pomoc, jejich přínos spočíval v podpoře nejširších mas obyvatel Jižní Koreje v morální rovině.
Mezitím, od června do poloviny září, se komunisté dostali až na jih, a sice k Pusanu. Jižní Korea vyslala do Pusanu posily, zlepšila dodávky zbraní a výkonnějších tanků. V druhé polovině srpna byl postup Severokorejců zastaven, ale Jižní Korea utrpěla strašlivé ztráty.
Dne 15. 9.1950 se vojska OSN vylodila na korejské území a již 25.9. osvobodila Soul. Postup OSN byl bleskový. Komunisté byli svíráni ze dvou stran spojeneckými vojsky.
Během 14 dní se frontová linie opět vrátila na 38. rovnoběžku. Američané (zejména pak velitel vojsk OSN generál MacArthur) v té chvíli zatoužili po pomstě a postupovali dál na sever od 38. rovnoběžky. Mezitím se v Mandžusku soustřeďovaly jednotky čínských lidových dobrovolníků (tzv. Chinks). Jednotky byly špatně vyzbrojené, neorganizované masy se špatnou strategií vojáci.
„Po dosažení 38. rovnoběžky vyzvalo 1.10.1950 velení vojsk OSN severokorejskou stranu k podepsání úplné a bezpodmínečné kapitulace“ (Kamas 1999:37) KLDR výzvy neuposlechlo a k 7.10. vydalo Valné shromáždění OSN rezoluce zmocňující svá vojska k obsazení KLDR, k dohledu nad volbami a zřízení prozatímní civilní správy severní Koreje.
Dne 19. 10. byl vojsky OSN obsazen Pchjongjang a již 25.10. se obě vojska střetla u hraniční řeky Jalu. Jalu byla přirozenou hranicí s Čínou. Čína tušila, že dojde ke střetnutí, tak se na zásah připravila cca. 450 000 čínskými dobrovolníky. Američané s bojem nepočítali. Masové nasazení Číňanů přispělo k ústupu vojsk OSN směrem na jih Korejského poloostrova.
Závěrečná ofenziva vojsk OSN z 24.11. skončila neúspěchem. OSN byla nucena ustoupit od korejsko-čínské hranice, vyklidila Pchjongjang a k 25.12. se dostali „Chinks“ k 38. rovnoběžce. Mac Arthur uvažoval o využití jaderných zbraní, ale jeho požadavek USA neschválili.
Počátkem ledna 1951 Číňané prolomili 38. rovnoběžku, ale během čtrnácti dnů byli vyčerpání natolik, že americká ofenziva byla úspěšná a 15.3. osvobozen Soul. Počátkem dubna Truman odvolal generála MacArthura z postu velitele OSN v Koreji, na jeho post nastoupil generál Ridgway. (Po návratu do USA Američané oslavovali generála MacArthura jako národního hrdinu, v Kongresu zkritizoval Trumanovo válečné zasahování v Koreji. Mac Arthur chtěl dovést válku do vítězného konce.)
Dne 22. 4. provedla ČLR a KLDR ofenzivu s malým územním ziskem a OSN zareagovala protiofenzivou. Fronta byla ustálena, charakter bojů se změnil z manévrového na zákopovou válku.
Stabilizace fronty leden 1951 až červenec 1953
V Koreji nastala patová situace. Postupně byly vytvářeny podmínky pro „mírové aktivity“. Koncem června SSSR a Čína začaly „vysílat signály“ naznačující učinit kroky k ukončení války (chtěli, aby s mírem přišli Američané první „prosba o mír“). Od července 1951 probíhala dlouhá jednání mezi ČLR, SSSR a OSN o zastavení palby.
Řešit patovou situaci v jednání se rozhodl D. Eisenhower, nově zvolený prezident USA, který počátkem listopadu Koreu osobně navštívil.
Úmrtím Stalina 5.3.1953 došlo k otevření nových perspektiv, ale menší boje, zejména výpady Číňanů pokračovaly. 20.7.1953 byla vyměřena demarkační čára, mírně nad 38: rovnoběžkou s dvoukilometrovou demarkační zónou po obou stranách linie.
Konflikt na Korejském poloostrově byl ukončen dohodou o příměří, kterou podepsaly v Pchanmundžonu OSN A KLDR s platností k 27.8.1953.
Během Korejské války zemřelo 447 000 vojáků OSN a 547 000 vojáků bylo zraněno, 3 miliony civilistů bylo zraněno nebo zemřelo.
Příčiny konfliktu
Na otázku po příčinách konfliktu zatím neexistuje jednotná shoda. Někteří autoři považují za viníka střetu Sovětský svaz podle prohlášení Trumana a Achesona. Na druhou stranu, kdyby Truman a Acheson upřednostnili posoudit situaci jako místní záležitost, jak prohlásil Stalin: „je nevhodné, aby se cizinci pletli do vnitřních záležitostí Koreje“ (Catchpole 2003:19), tak by zachránili touto politikou rozdmýchání 3. světové války proti SSSR a nově vzniklé Čínské lidové republice.
Jiní historici pochybují o agresorovi KLDR, protože „USA předem věděly o severokorejském zbrojení“ (Catchpole 2003:21). Podle D. Russelové „Severokorejci válku nezačali, byly to USA, kdo spěšně svolali zasedání Rady bezpečnosti, které předložilo požadavek vojenské pomoci Korejské republice“ (Catchpole 2003:21)
ANALÝZA
Mezinárodní systém
Pro analýzu korejského konfliktu (1950 – 1953) je nutné vycházet ze situace po druhé světové válce: Bipolární konfrontace byla v plném proudu. Korejská válka začala po první berlínské krizi, ze které neúspěšně vyšel Sovětský svaz. SSSR byl v defenzivě i na Dálném východě. USA prosazovaly politiku zadržování komunismu. Obě supervelmoci usilovaly o postupné rozšiřování svých sfér vlivu; oba státy vlastnily jadernou zbraň, kterou mohly kdykoliv použít jako zastrašovacího nástroje. a zároveň vládla nejistota a obava ze sebe navzájem. (V Koreji se o použitá jaderných zbraní uvažovalo.)
Spojenecké dohody před vypuknutím války byly následující. V srpnu 1948 byla podepsána dohoda mezi USA a Korejskou republikou. Spojené státy se zavázaly pomoci Korejské republice při vytvoření jejich ozbrojených sil. (Nicméně zdráhaly se pomoci ve velké míře. USA neposílaly mnoho vojenského materiálu, zbraní, letadel, což mělo za následek obrovský nepoměr sil. K červnu 1950 měly jihokorejské jednotky pouhých 98 000 mužů ve zbrani, z toho jen 39 kvalitních pilotů, zatímco Pchjongjang měl k dispozici až 188 000 vojáků.)
Americký postoj k Japonsku byl takový, že USA začaly usilovat o přetvoření Japonska na protisovětský nárazníkový stát.
Invazi předcházela tajná dohoda SSSR a Severní Koreje. Severokorejský vůdce přišel za Stalinem s myšlenkou znovusjednocení Koreje. Učinil tak poté, co SSSR utrpěl porážku ohledně leteckého mostu do Berlína (březen 1949). Kim Ir-senova žádost neměla u Stalina velký ohlas, a proto Kim Ir-sen o rok později naléhal znovu. Stalin jeho myšlenku přijal s tím, že bude trvat na svolení Mao Ce-tunga
V únoru 1950 SSSR a Čína uzavřeli dohodu o vojenské pomoci a spolupráci v případě amerického útoku na Čínu.
Hladina státu
Státy činné v Korejské válce byly následující: Čína, Korejská lidově demokratická republika (KLDR), Korejská republika, Sovětský svaz, Spojené státy. Analýza hladiny státu blíže upřesní postoje a činy jednotlivých aktérů.
SSSR
Na základě moskevské schůzky ministrů zahraničních věcí v prosinci 1945 se Sovětský svaz a USA dohodli na správě korejského území. Sovětskému svazu připadla severní část poloostrova. Severokorejské území se stalo satelitem SSSR.
Sovětský svaz ve vztahu ke Spojeným národům bojkotoval zasedání RB OSN, protože protestoval proti zamítnutí členství v OSN komunistickému Pekingu. Proto ani nehlasoval při projednávání rezoluce Rady bezpečnosti, která se vztahovala k otázce invaze do Koreje.
Se změnou politického vedení v Číně došlo k obratu v sovětské politice. Spolupráce a vzájemná pomoc se staly novou strategií. Sovětský svaz ve vztahu k Číně dlouhodobě podporoval Mao Ce-tunga a jeho komunistickou stranu. Podpora byla umírněného rázu. Čína byla sice se Sovětským svazem ideologicky spřízněna, ale zároveň představovala mocenskou konkurenci. To nebylo v zájmu oslabeného SSSR. Nicméně obě strany v únoru 1950 podepsaly sovětsko-čínskou smlouvu. „Podmínky sovětsko-čínské smlouvy, …, však naznačovaly, že sovětská vstřícnost má své meze“. (Plechanovová 1997:67) Dohodli se na společném řízení těžebních podniků v Sin-ťijang, ale území uznali za neoddělitelnou součást Číny“ (Mastný 2001:108) Sovětský svaz poskytl na základě smlouvy Číně půjčku tři sta milionů dolarů na jednoprocentní úrok a technickou pomoc. Na oplátku požadovali uznání Vnějšího Mongolska jako satelitní část Moskvy. „Stalin nikdy předtím ani potom nezašel tak daleko v jednání s klientem jako s partnerem a čínští komunisté zase v dobrovolném podřízení zahraničnímu patronovi.“ )Mastný 2001:109)
Hlavním zájmem SSSR i nadále zůstávala Evropa, význam Číny nebyl tak značný. Sovětský svaz ale dával Číně najevo opak. Stalin v polovině roku 1949 prohlásil, že „střet světové revoluce se přesouvá do Číny a východní Asie.“ (Mastný 2001:102)
Nitzova zpráva o údajně připravované světovládě ze strany Sovětského svazu byla mylným dojmem. Američané zdaleka neměli dostatek vojenských ani ekonomických prostředků k dosažení takového cíle.
USA
Spojené státy v korejské otázce požadovaly rychlé sjednocení země, postupnou emancipaci korejské společnosti za mezinárodní pomoci. Současně se obávaly komunistického expanzionismu (puč v Československu 1948, vznik Čínské lidové republiky 1949) a přeceňovaly síly Sovětského svazu (Nitzova zpráva). K americké nejistotě přispíval i fakt, že SSSR roku 1949 vyzkoušel jadernou pumu.
Spojené státy měly kvalitní vztahy s Čínou do té doby, než vznikla komunistická ČLR, pak se přeorientovaly na Japonsko. Američané si byli vědomi klíčového významu Koreje, proto, když by se komunisté Koreje zmocnili, byla by ohrožena prozápadní orientace Japonska.
Z obav o rozpínavosti komunistické ideologie potvrzenou útokem na jihokorejské území iniciovaly zasedání Rady bezpečnosti OSN. S výjimkou nezúčastněného Sovětského svazu všechny státy RB OSN souhlasily s označením jihokorejských vojsk za agresora a s využitím nástrojů Kapitoly VII. Charty OSN bylo učiněno rozhodnutí o zásahu vojsk na území Koreje.
Vojska několika států OSN pod americkým velením neotřesitelně věřila ve vlastní vojenské síly. Přeceňovala svoje schopnosti, které byly překvapivě pokořeny ofenzivou Čínské lidově osvobozenecké armády na sever Korejského poloostrova.
.Po konfliktu se stalo Japonsko hlavním spojencem USA v Asii. Spojené státy se zavázaly zaručit bezpečnost jižní Koreje a nacionalistické Číně na Tchaj-wanu.
Čína
Mezi léty 1946-1947 probíhala v Číně občanská válka mezi komunisty (Čínská lidově osvobozenecká armáda) a nacionalistickým Kuomintangem, v jehož čele stál Čankajšek. Mao Ce-tung měl původně v plánu vytvořit s nacionalisty koaliční vládu, ale změnil orientaci komunistické strany v neprospěch Kuomintangu. Čankajšek se požádal vlády Spojených států, Velké Británie, Sovětského svazu a Francie o zprostředkování míru, ale Mao Ce-tung kladl příliš velké podmínky, tudíž nebylo dosaženo kompromisu. ČLOA začala postupně ovládat celé území Číny až nakonec v říjnu 1949 vyhlásila vznik Čínské lidové republiky. Tím porazila síly Kuomintangu (Čankajšek) a přinutila je uchýlit se na Tchaj-wan. Na závěr občanské války napadla Tibet a připojila jej k čínskému území na základě dohody z května 1951.
Čínská levice zvítězila v občanské válce pro svoji agrární politiku ve státě o masovém rolnickém obyvatelstvu. Také síly Kuomintangu postupně ubíraly na síle a „korodovaly“, čemuž nezabránila ani pomoc Spojených států. „Komunisté sice mohli kalkulovat s podporou Sovětského svazu, ale v druhé polovině čtyřicátých let nepatřila Čína k politickým prioritám Moskvy.“ (Nálevka, V.2000:41)
Mao a Stalin uzavřeli v únoru 1950 dohodu o vzájemné pomoci v případě amerického útoku na Čínu, ale v žádném případě nešlo o alianční smlouvu. „Američané se neprávem domnívali, že se Číňané stanou sovětskými vazaly“. (Berghe 1996:82)
KLDR
Po osvobození Koreje od Japonska Korejská lidově demokratická republika odmítla spojenectví a spolupráci s Korejskou republikou. Stala se „prodlouženou rukou“ politiky Sovětského svazu. Severokorejská společnost byla sovětizována. V čele země stanul diktátor Kim Ir-sen a jeho Komunistická strana práce. Kim inicioval myšlenku sjednocení obou území Koreje. Pro válku KLDR obdržela vojenskou a materiální pomoc od Sovětského svazu, který na oplátku požadoval veškeré olovo, zlato, další drahé kovy a suroviny. Stalin se snažil doslova „vyždímat“ z Korejců vše, co bude možné.
Mao poskytl severokorejskému státu pomoc v podobě několika divizí čínské armády složené z vojáků korejského původu.
Korejská republika
Korejská republika byla orientována na Spojené státy. Prezident Li Syn-man zaujímal konzervativní stanoviska: odmítal radikální reformy, do kterých jej tlačili USA (např. pozemkovou reformu).
Po skončení konfliktu podepsaly USA a Korejská republika Smlouvu o společné obraně. Smlouva byla Li Syn-manovou podmínkou podřízení se příměří.
Smlouva o společné obraně platí dodnes.
Prospěch Japonska z Korejské války
Japonsko zaznamenalo během Korejské války hospodářský a politický rozvoj. Přítomnost vojsk OSN jim poskytla pracovní místa, Japonci na oplátku poskytly své vojenské základny. Roku 1951 Spojené státy podepsaly v San Franciscu mírovou smlouvu s Japonskem. Tím byla definitivně ukončena okupace a potvrzena nezávislost Japonska k roku 1952. Konference se nezúčastnila SSSR ani ČLR, tudíž Japonsko nemohlo získat nazpět čtyři Kurilské ostrovy, obsazené roku 1945 Sovětským svazem.
USA podpořily japonskou hospodářskou expanzi s podmínkou, že se Japonsko stane východní kapitalistickou baštou proti sovětskému a čínskému komunismu“ (Catchpole 2003:314)
Hladina domácích vlivů
USA
V době Korejské války se Spojené státy potýkaly s napětím ve vnitřní politice státu. Senátor MacCarthy „využil“ válečného střetnutí při prosazování antikomunistických myšlenek. MacCarthy bojoval proti komunismu uvnitř Spojených států a v zájmu volebního vítězství rozpoutal mohutnou vlnu antikomunismu
Do jednání o příměří v Koreji se velmi pozitivně promítla volební kampaň USA. Republikánský kandidát D.D. Eisenhower usiloval o mír, jelikož z vlastních válečných zkušeností dobře věděl, jakým hrůzám je vystaveno nejen samotné vojsko na frontách, ale i obyvatelstvo v zázemí. V listopadu 1952 byl D. Eisenhower zvolen prezidentem.
SSSR
Sovětský svaz využil ve vztahu k Japonsku a Severní Koreji propagandistickou rétoriku.
Strategickou oblastí, o kterou Sovětský svaz usiloval, bylo Japonsko. Až do prosince 1949 japonské komunisty nabádali, aby se smířili s americkou nadvládou, ale pak nastal obrat v sovětské politice. Zinscenovali proces proti zajatým japonským důstojníkům obviněných z toho, že za války užívali bakteriologických zbraní. Tato obvinění byla sice opodstatněná, ale „načasovaná zároveň s moskevskou kampaní za to, aby byl před soud jako válečný zločinec postaven sám císař Hirohito, o jehož vladařský majestát se z velké části opírala japonská úcta ke Spojeným státům jako okupační mocnosti.“ (Mastný 2001:103)
Smlouva uzavřená mezi Severní Koreou a SSSR se nevztahovala na vojenskou pomoc, ale sovětský tisk v březnu 1950 klamavě zdůrazňoval „přátelství a hospodářskou spolupráci mezi oběma zeměmi jako zdroj všeobecného míru“ (Mastný 2001:109)
Hladina jednotlivce
Kim Ir-sen
„Proč Stalin dovolil Kim Ir-senovi vpadnout na jih od 38. rovnoběžky a tím ohrozit světový mír?“ (Berghe 1996:84) Kim Ir-sen byl přesvědčen, že jihokorejský lid není spokojen s vládou Liova režimu, takže hodlal uspořádat komunistické povstání v Jižní Koreji. Za války bojoval proti Japoncům, proto „doufal, že bude přivítán jako osvoboditel“ (tamtéž). Jeho očekávání se nenaplnilo.
Když by Stalin nesvolil a nepodpořil tak Kima vojensky, celý konflikt by se omezil jen na občanskou válku bez mezinárodních důsledků.
Stalin
Stalin svolil, aby Kim Ir-sen s pomocí SSSR zaútočil na jižní Koreu. Vlastně se ani neobával zásahu USA, protože Jižní Korea nebyla zahrnuta do oblasti strategických zájmů USA (tzv. obranný perimetr USA podle Achesonova projevu). Kim Ir-sen se podle Stalinova návrhu obrátil na Maa s myšlenkou dobýt jih Koreje. Mao se také neobával intervence. Stalin s invazí souhlasil, protože nechtěl riskovat rozšíření vlivu Číny v Koreji.
Stalin podpořil plán agrese na Jižní Koreu, aby využil příležitosti. Jednak usiloval o zajištění většího respektu vůči svojí autoritě u Maa a pak se i naskytla možnost odčinit dávné neúspěchy v západní Evropě, jestliže by se podařilo dosáhnout amerického ústupu na Dálném Východě.
Po Stalinově smrti v březnu 1950 došlo k uvolnění v Sovětském svazu, tedy i ve vztahu ke Korejské otázce.
H. Truman a D. Acheson
Americký prezident H. Truman a D. Acheson po napadení Jižní Koreje okamžitě zareagovali. Zvolili akt násilí. Americký vojenský zásah prostřednictvím OSN byl nečekaný. Truman a Acheson museli zasáhnout, protože v sázce byla jejich důvěryhodnost. Zejména americký prezident H. Truman by neuváženým jednáním mohl ztratit prestiž nejen na domácí, ale i zahraniční scéně, v západní Evropě a v Japonsku.
Oba se shodli na viníkovi střetnutí, kterým byl Sovětský svaz. Domnívali se, že „korejský konflikt byl součástí expanze komunismu“. (Berghe 1996:88). Stalin se hájil tím, že: „není vhodné, aby se cizinci pletli do vnitřních záležitostí Koreje“ (Catchpole 2003:19) Američané se snažili za každou cenu zabránit vypuknutí třetí světové války proti SSSR a ČLR, proto tedy i upřednostnili brát konflikt jako „místní záležitost“.
Achesonův projev bezpečnostního perimetru, (tzv. ochranný deštník, bezpečnostní pás) zahrnoval Japonsko, Filipíny, Okinawu Aleuty. Jeho strategie mělo být použito v případě globální války se SSSR, o které nikdo z kompetentních činitelů neuvažoval. Státy, o nichž se projev nezmiňoval, jako Jižní Korea, se měly spoléhat v případě nutnosti na americkou vojenskou a hospodářskou pomoc. Protože se jižní Korea nezdála být ohrožená, Američané tam neumístili ani své jednotky. Sovětský svaz se tedy ani nedomníval, že je Jižní Korea v oblasti strategických zájmů USA.
Také generál Mac Arthur si uvědomoval, že pokud USA nezasáhnou, budou ohroženy strategické zájmy USA
Douglas MacArthur
Americký generál MacArthur byl vyslán v čele vojsk OSN. Stal se jedním z nejschopnějších vojáků 20. století, jež byl schopen zastavit komunistický postup.
Jednal razantně, vystupoval autoritativně, dokonce i proti směrnicím OSN, když podal návrh na použití jaderné zbraně, nicméně jeho požadavek byl odmítnut.
MacArthur „chápal Korejskou válku za svůj osobní boj“. V jeho očích už nešlo jen o zastavení šíření světového komunismu, ale měl ambice dobýt Koreu celou. „Chtěl využít příležitosti napadení Číny a následně umožnit Čankajškovi návrat k moci“ (Berghe 1996:87) Podle Bergha generál MacArthur také „chtěl skoncovat s čínskými komunisty použitím jaderné zbraně… získal by tak republikánskou nominaci do prezidentských voleb v listopadu 1952“ (Berghe 1996:87). Od začátku „prosazoval představu, že cílem válečných akcí není odvrácení severokorejské agrese, ale zničení severokorejských sil a sjednoceníé země“. (Plechanovová 1997:68)
Nicméně, Truman nechtěl, aby tak došlo k vyprovokování války s Čínskou lidovou republikou ani se SSSR, proto byl v dubnu 1951 odvolán z pozice vrchního velení. Na jeho pozici nastoupil generál Mathew Ridgeway.
Závěr
Korejská válka (1950 – 1953) představovala první vojenské střetnutí v dějinách mezinárodních vztahů, kde byla proti agresorovi nasazena vojska Organizace spojených národů. Za agresora byla označena Severní Korea poté, co za podpory Sovětského svazu a Číny, napadla Jižní Koreu.
„Původní mocenský boj v Koreji se změnil ze střetnutí mezi světovým komunismem a demokratickým světem na zástupnou válku obou supervelmocí, na první „testovací“ konflikt studené války.“ (Kamas 1999:48)
Válka de facto skončila tak, jak začala. Území Koreje zůstalo rozděleno podle 38. rovnoběžky. Severní Korea dál zůstal pod vlivem Sovětského svazu, zatímco s Jižní Koreou navázaly spojenectví Spojené státy.
Během Korejské války svět de facto čelil hrozbě třetí světové války, protože na Korejském válčišti působili nejen Číňané, ale i Rusové. Nejen Korejská válka, ale i „studená válka se zakládala na poruše vnímání protivníka“. (Berghe 1996:89) „Žádná ze stran nebyla schopna správně odhadnout záměry protivníka.“ (tamtéž)
Použitá literatura
- Berghe, Y. V. (1996): Velké nedorozumění. Dějiny studené války (1917 – 1990)
- Catchpole, B. (2003): Korejská válka 1950-53. nakladatelství BB art: Praha
- Hýbnerová, S. (2003): Mezinárodní vztahy po roce 1945, Karolinum: Praha
- Ort, A. (1993): Dějiny světové politiky II., VŠE: Praha
- Kamas, D. (1999): Křídla nad Koreou. 1950 – 1953. Votobia: Olomouc
- Kolektiv autorů (1981): Dějiny zahraniční politiky SSSR II., 1945 -1976, Svoboda: Praha
- Mastný, V. (2001): Studená válka a sovětský pocit nejistoty. Stalinova léta 1947-53. Aurora: Praha
- Nálevka, V.(2000): Světová politika ve 20. století (II.), Aleš Skřivan, Praha
- Plechanovová,B., Fidler, J. (1997): Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941 - 1995, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha
Jak citovat tento text?
Škochová, Marie. Analýza Korejské války [online]. E-polis.cz, 21. duben 2008. [cit. 2025-03-17]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/analyza-korejske-valky.html>. ISSN 1801-1438.
[Nahoru ↑]
Hodnocení
Hodnocení: 3.08 hvězdiček / Hodnoceno: 13x
Další články autora
Další články z rubriky
Vložit komentář
Honza73
čtvrtek, 17. červen 201007:42
Máte tam poměrně dost faktografických chyb. Např. Stalin umřel v roce 1953 a ne 1950, což ale je asi jen překlep, ale např. tvrzení, že \\\"SSSR byl proti rezoluci RB OSN\\\" je trochu matoucí a zavádějící, protože - jak správně uvádíte výše - Sověti o rezoluci vůbec nehlasovali, jelikož v té době bojkotovali jednání RB OSN na protest proti neúčasti ČLR, jejíž místo stále drželi poražení čínští nacionalisté. Kdyby zástupce SSSR hlasoval proti, rezoluce by nebyla přijata díky právu veta stálého člena. Později, když bylo třeba \\\"posvětit\\\" ofenzivu na sever od 38. rovnoběžky s cílem sjednocení Koreje, Američané svůj návrh museli předkládat valnému shromáždění, protože Sověti si v bojkotu RB OSN dali pauzu, aby zase neprošlo něco z jejich pohledu nepřijatelného. Ve valném shromáždění ovšem právo veta neměli, samozřejmě.
Jinak mě trochu mrzí hodně odbyté období předcházející korejské válce, protože to je pro příčiny a charakter toho konfliktu klíčová záležitost. Kdybyste si se studiem téhle části story dala trochu víc práce (doporučoval bych k přečtení alespoň opravdu znamenité \\\"Dějiny Koreje\\\" vyšlé v edici LN Dějiny států), zjistila byste, že korejská válka měla kořeny spíš v tom, co se dělo se samotnou korejskou společností než se studenou válkou jako takovou a že ve vzniku dvou korejských států na jednom poloostrově nebyli Korejci jen trpnými přihlížejícími. Ostatně, nějaké ty náznaky tam máte - navzdory tvrzení, že KLDR byla \\\"sovětský satelit\\\", tak to byl Kim Il-song (aka Kim Ir-sen), kdo tlačil na Stalina a později na Maa a Čou En-laje, aby mu pomohli v jeho \\\"osvobozenecké válce\\\" proti Syngman Rheeovu režimu. Je taky třeba dodat, že obě Koreje v té době aspirovaly na totéž - vojensky dobýt tu druhou část a nastolit v ní režim podle svých představ. Sever byl prostě jen rychlejší v přípravách, hlavně díky tomu, že v Číně skončila občanská válka, ve které bojovala spousta korejských dobrovolníků, kteří před tím bojovali dlouhé roky spolu s čínskými komunisty proti Japoncům, takže měli dobrou praxi a taky zbraně, včetně několika desítek tanků T-34, což Jižní Korea neměla. Ani Rusové, ani Číňani ve skutečnosti nechtěli s válkou v Koreji mít nic společného, severokorejské invaze na jih se vůbec neúčastnili a dost dlouho se od toho nápadu snažili Kim Il-songa odradit. Teprve když zjistili, že to nepůjde, tak mu poskytli materiální podporu a doufali, že to zůstane korejskou záležitostí a že bude za pár dnů nebo týdnů po všem. Když bylo jasný, že USA a spol. pod vlajkou OSN přijdou Rheeovi na pomoc, což znamenalo, že Kim nemá ani tu nejmenší šanci vyhrát, tak Čína dala opakovaně přes neutrální diplomaty Američanům na srozumněnou, že nebude nic podnikat, pokud zahraniční jednotky (na jihokorejské se to nevztahovalo) zůstanou na jih od 38. rovnoběžky a nevpadnou na sever do blízkosti čínských hranic, což by pokládali za své vlastní ohrožení. V opačném případě by museli jít KLDR na pomoc. MacArthur to považoval za blufování a přesvědčil o tom i Trumana, takže nakonec dostal ke vpádu na sever \\\"zelenou\\\". Čou En-laj se mezitím snažil v Moskvě přesvědčit Stalina, aby v případě, že Čína do konfliktu zasáhne, jí poskytl vojenskou pomoc, ale jediné, co ze Stalina dostal, byl příslib vzdušné podpory v oblasti čínskokorejské hranice, takže v tom byli Číňani nakonec do značné míry sami, i když dostali nějaké ty migy-15, aby se mohli alespoň trochu chránit proti jinak naprosto drtivé vzdušné převaze Američanů. Když pak koncem října 1950 jednotky pod společným MacArthurovým velením dorazily až k severní hranici, už tam na ně čekala čínská dobrovolnická armáda a uštědřila jim dva menší výprasky v Onjongu a následně v Unsanu, po čemž se ale Číňani potichu zase vytratili, takže na velení americké osmé armády a v MacArthurově štábu na Číňany moc nevěřili (ke své škodě). Doug tak místo toho, aby skasal plachty a začalo se vyjednávat o nějakém tom příměří, než začne jít opravdu do tuhého, na konec listopadu naplánoval další ofenzivu známou jako \\\"Home by Christmas\\\", která měla Severokorejce a možná těch pár Číňanů, co se k nim přidali, definitivně dorazit. Co následovalo dál, je stará známá historie. Už druhý den ofenziva ve všech směrech uvízla na tuhém odporu Číňanů, o jejichž přítomnosti neměl nikdo z jednotek OSN ani tušení. Spousta dalších navíc těžkým terénem proklouzla do jejich týlu a odřízla jim všechny ústupové cesty řadou léček a zátarasů. Pak přišel frontální čínský protiútok všude a ze všech směrů. Po dvou dnech dostala těžce bitá osmá armáda rozkaz k ústupu, při kterém ale pořád narážela na nové a nové čínské léčky. Nakonec se z toho jakž takž vymotali (po tom, co v léčkách přišli o velkou část vybavení a spoustu lidí) a zahájili \\\"nejdelší ústup v dějinách amerického vojenství\\\", což byl ve skutečnosti zběsilý, bezhlavý a chaotický útěk na všem, co mělo kola, motor a dost benzínu a co Číňani nezlikvidovali ve svých léčkách. Zastavili se až po třech týdnech o 450 km vzdušnou čarou dál na jih za 38. rovnoběžkou, kde měli trochu času se zformovat, protože Číňani převážně museli šlapat po svých. Teď už OSN měla zájem o příměří, jenže Mao nechtěl, i když jeho vrchní velitel a Čou En-laj radili to vzít. Mao se ale cítil být ve výhodě, zvlášť po tom, co podruhé během války komunistům padl do rukou Soul, takže bylo zapotřebí další americké ofenzivy, která dobyla Soul zpátky, aby byl přístupnější k vyjednávání. Hned po tom se Truman chystal nabídnout mír s tím, že se všichni vrátí na svou stranu 38. rovnoběžky, případně jinam, a budou se tvářit, jako že se nic nestalo, jenže pak do toho vletěl \\\"ten blbej parchant\\\" (that dumb son of a bitch - citace Trumana) MacArthur, který chtěl vést válku do konečného vítěztví, svým ultimátem Číně, aby bezpodmínečně kapitulovala, čímž mírový návrh efektivně sabotoval. Trumana tím zároveň postavil před nelehkou volbu, jestli má rozpoutat třetí světovou válku ke spokojenosti Douga MacArthura (kterýmu se jeho vylízanou palicí honily takové nápady, jako třeba zamořit radioaktivním kobaltem čínské moře a shodit na korejsko-čínskou hranici 20-30 atomovek, aby tamtudy neprošla kvůli radioaktivnímu spadu ani živá myš) nebo jestli prohraje sobě a demokratické straně příští volby. Neváhal dlouho a zvolil tu druhou možnost tím, že milého Douga - k zuřivosti všech republikánů a valné části americké veřejnosti mající MacArthura div ne za boha - se vší úctou vykopnul \\\"až do čínského moře\\\" a do důchodu. mezitím se fronta přestala přelévat tam a zpátky a ustálila se zhruba někde okolo původní hranice. Teď už mír nebo alespoň trvalé příměří chtěli skoro všichni s výjimkou jihokorejského prezidenta, který chtěl pro změnu celý korejský poloostrov pod svojí vládou. Ještě se jednalo skoro dva roky a taky docela dost bojovalo a na severu taky hodně bombardovalo a napalmovalo, než se nakonec podepsalo \\\"příměří\\\" (bez jižních Korejců), které je tak nějak platné dodnes.
Napsal: Honza73 [Odpovědět]
Honza73
pátek, 18. červen 201000:04
"Z nestálých členů RB OSN byla proti Jugoslávie, zdržel se Egypt a Indie, proti rezoluci byly následující tři státy SSSR, Československo a Polsko. Nařízení (rezoluce) OSN byla vydána již den po útocích Severní Koreje a Číny na území jižní Koreje."
Ještě k těm faktografickým chybám nebo alespoň trošinku zmatečným tvrzením. Výše uvedená pasáž je na ně opravdu bohatá. Jednak rezolucí RB OSN ke Koreji bylo několik, přičemž ta první (číslo 82) byla přijatá už 25. června 1950. Ta vyjadřovala znepokojení nad útokem, vyzývala k přerušení bojů a žádala Severní Koreu ke stažení se za 38. rovnoběžku. Taky odkazovala na rezoluci valného shromáždění OSN č. 293, která jihokoresjskou vládu prohlašovala za legitimní. Proti téhle rezoluci nikdo nehlasoval, Sověti chyběli a Jugoslávie se jako jediná zdržela. Klíčovou pak byla rezoluce 83 schválená o dva dny později (27. 6. 1950), která evokovala článek VII charty OSN a vyzývala členské státy, aby Jižní Koreji poskytly pomoc potřebnou k zastavení a odražení útoku. Proti téhle rezoluci hlasovala jediná země, a to Jugoslávie, Egypt a Indie se zdržely, sovětský zástupce nebyl přítomen a tudíž nehlasoval. Ani Polsko, ani Československo tehdy nebylo členem RB, i když zcela jistě s touto rezolucí jejich komunistické vlády nesouhlasily. Pokud jste měla ve výše zmíněné pasáži na mysli to, že SSSR, Polsko a Československo byly vedle Jugoslávie "jediné tři členské státy OSN", které s rezolucí nesouhlasily, měla jste to napsat jasněji. V podstatě to je asi pravda, i když postojem některých členských států v téhle věci bych si nebyl tak docela jistý. Čistě technicky by se k těmhle třem jmenovaným daly přidat ještě i Bělorusko a Ukrajina, které, ač byly součástí Sovětského svazu, měly v OSN vlastní samostatné zástupce. Hlavně je třeba ale říct, že řada států tehdy v OSN ještě nebyla, včetně třeba Maďarska, Bulharska nebo Rumunska, které byly s řadou dalších států přijaty až v roce 1955. Čína se na útoku Severní Koreje na jih přes 38. rovnoběžku nepodílela. Já sice vím, že se tvrzení tohoto typu objevujou v souvislosti s tím, že část Severokorejců ještě nedlouho před tím bojovala v komunistické čínské armádě, ale jejich (de facto dobrovolná) repatriace ve skutečnosti s válkou přímo nesouvisela, i když v ní hrála hodně podstatnou roli, a její interpretace jako aktivní čínské účasti na severokorejském útoku proti Jižní Koreji je prostě ptákovina protlačovaná zastydlými ideology, kteří pořád ještě vedou studenou válku. Ve skutečnosti se Čína pokoušela zůstat mimo probíhající konflikt, jak to bylo jen možné, a formálně se na něm nepodílela ani poté, když předstírala, že čínští vojáci v Koreji jsou "dobrovolníci", i když to samozřejmě byla čirá fikce a číští zástupci participovali na jednáních o příměří.
Napsal: Honza73 [Odpovědět]
Lukáš Rázl
neděle, 27. červen 201007:44
Domnívám se, že by stálo za to doplnit i na západě velmi málo uváděné skutečnosti z roku 1949. Tedy z doby, kdy se Jižní Korea pokusila vojensky dobít Koreu Severní. Snad proto, že tyto události principielně narušují stereotypní obraz Jihu jako oběti Severu a celý příběh boje "dobra se zlem" tak značně komplikují.
Agrese z Jihu v 49. předpokládala vojenský postup na sever, který měl vyvolat masové dezerce v severokorejských jednotkách a povstání civilistů. Jihokorejci se k ní připravovali od 47. roku, přičemž spouštěcím mechanismem byl odsun Američanů tak, aby tito nemohli být s celou operací mezinárodně spojováni.
V okamžiku, kdy k útoku z Jihu došlo, propadl Kim Ir-sen panice a i Stalin byl s pádem Severu smířený. Dokonce došlo k evakuaci sovětské velvyslanectví! Co však všechny strany konfliktu překvapilo bylo, že ten, kdo měl nižší bojovou morálku, a to zásadně (sic!), byl Jih! Stejně tak i větší podpora obyvatelstva byla na straně komunistů! Prakticky 70 % armádních jednotek Jihu přešlo během několika týdnů vojenských operací v 49. dobrovolně na stranu Severu, zatímco na Jihu vypuklo obrovské a do značné míry spontání partyzánské, pro-komunistické povstání.
Teprve v tomto okamžiku se jako švihnutím zázračného proutku proměnil postoj Kim Ir-sena – z deprese v triumfalismus - a začal bombardovat Stalina plány na dobití Jihu.
Pro pochopení slabosti Jihu je třeba podívat se za fasádu jeho údajné demokracie – která v té době byla obdobnou fraškou, jako demokracie Severu. Američané totiž v 45. při intronizaci jihokorejského režimu ve svém pásmu, totiž daly přednost spolehnutí se na stávající správní struktury (srovnej se soudobou kritikou post-saddámovské správy Iráku). A tedy na správní struktury, které nebyly ničím jiným, než kolaborantskými strukturami předešlé dlouhé a brutální japonské okupace. A to navíc mnohdy s Japonci, coby s „odborníky“, kteří i po roce 1945 zůstali na svých předešlých vysokých (ministerských) postech - odkud odešli až v roce 1947 poté, co se tím Jihokorejský režim nadobro zkompromitoval. Li Syn-man, po dlouhé americké emigraci, pak sám o sobě pak byl vnímán většinou Korejců jako odrodilec, hovořící s vlastními občany žijícími ve středověku nesrozumitelnou řečí.
Představíme-li si, že by se cosi obdobného stalo po 45. v Československu, tedy, že by na základě vůle „osvoboditelů“ Emanuel Moravec zůstal jako odborník "u vesla" a K.H. Frank ministrem až do 47., pak pochopíme odpor, který Li Syn-manův režim u vlastního obyvatelstva vzbuzoval. A tedy i neochotu bojovat za něj. A naopak, nacionalistický zápal, který vzbuzoval režim Severu, kde komunisté kolaborantské struktury okamžitě vystřílely a navíc provedly i obratem pozemkovou reformu (znamý to Leninův trik). Což byl v té době v Koreji politický trhák, neboť až 85 % půdy patřilo velkostatkářům – a vskutku bědné poměry venkova, v agrárním světě Koreje té doby, byly ideálním podhoubím pro komunistickou agitaci.
A právě proto nebyly schopné Jihokorejské jednotky se bránit Severokorejcům, když se karta obrátila a pro změnu se pro tentokrát Sever pustil Jih. Oněch několik kusů tanků T34, které Sever měl, by totiž nikdy nevysvětlily ono fatální zhroucení Jihu, ke kterému pak během nekolika dnů došlo. A stejně tak i to, že to byly především Jihokorejci, kteří nakonec bojovali doslova na život a na smrt v řadách Severokorejské armády. Jejich motivací však nebyl ani komunismus, ani kapitalismus či demokracie. Ale nacionalismus a touha po vlastní půdě!
K prostudování doporučuji sborník diplomatické korespondence mezi sovětským velvyslanectvím v Pchjongjangu, Kim Ir-senem, Maem a Stalinem z let 1946 – 1953. Dokumenty jsou navíc velmi zajímavé i pro pochopení Stalinova zájmu na prodlužování následné korejské agonie (a tedy odmítání příměří), coby nástroje pro jeho pevnou kontrolu nad Číňany.
Napsal: Lukáš Rázl [Odpovědět]
