Aktivní stárnutí optikou konceptu biomoci

Jedním ze znaků současné společnosti je stále častěji se objevující diskurz spojený s problematikou demografického stárnutí, které můžeme označit jako proces, během kterého dochází k postupné proměně věkové struktury obyvatelstva. Tento fenomén se diskutuje zejména ve vyspělých, rozvinutých zemích a je spojován nejčastěji se socioekonomickými souvislostmi (např. důchodové reformy). Cílem statě je kritická analýza textu „Aktivní přístup ke stáří“ autora Miroslava Štilce, Ph.D. z FTVS UK v Praze. Tento příspěvek představuje jeden z mnoha textů diskutující kvalitu života jedince v seniorském věku. Text bude analyzován skrze koncept biomoci Michaela Foucaulta.

Aktivní stárnutí optikou konceptu biomoci

Úvod

Jedním ze znaků současné společnosti je stále zřetelněji a častěji se objevující diskurz spojený s problematikou demografického stárnutí, které můžeme označit jako proces, během kterého dochází k postupné proměně věkové struktury obyvatelstva. Tento fenomén se diskutuje zejména ve vyspělých, rozvinutých zemích a je spojován nejčastěji se socioekonomickými souvislostmi (např. důchodové reformy). Česká republika se stejně jako ostatní vyspělé země (i když s částečným zpožděním) začala, zvláště po roce 1989, potýkat s poklesem porodnosti pod reprodukční hranici plodnosti[1] a zároveň s nárůstem seniorů, tzn. jedinců ve věkové kategorii nad 60let[2], jak dokládají údaje z Českého statistického úřadu: „Za necelých osm let mezi vznikem České republiky a datem sčítání lidu 2001 se věková struktura obyvatelstva republiky výrazně změnila. Podíl dětí do 14 let klesl téměř o pět procentních bodů, z hlediska dlouhodobého vývoje je to ojedinělé tempo poklesu. Podstatně se snížil i podíl mladých lidí ve věku mezi 15 a 19 lety, naopak vzrostlo zastoupení obyvatel ve věku 40-64 let a 65 a více let. Obyvatelé České republiky na začátku 21. století byli tedy v průměru o více než 10 let starší než o století dříve“ [ČSÚ 2003]. Tato problematika je současně propojena s důrazem na „zlepšení kvality života stárnoucí populace“ [Štilec 2014], a to nejčastěji prostřednictvím tzv. aktivního přístupu ke stáří. Dle Světové zdravotnické organizace je koncept aktivního stárnutí „proces, který maximálně rozvíjí příležitosti pro zdraví, participaci a ochranu seniorů, a tím zvyšuje kvalitu života v období stáří člověka“ [A Policy Framework 2002: 12]. Publikace a texty zabývající se tématem aktivního stárnutí nejsou tedy v dnešní době ojedinělým jevem. Cílem této statě je kritická analýza textu „Aktivní přístup ke stáří“ autora Miroslava Štilce, Ph.D. z Fakulty tělesné výchovy a sportu UK v Praze. Tento příspěvek představuje jeden z mnoha textů diskutující kvalitu života jedince v seniorském věku. Text bude analyzován skrze koncept biomoci Michaela Foucaulta, přičemž v první části koncept biomoci stručně představím, poté bude následovat vlastní analýza.

Koncept biomoci

Michael Foucault [2005: 220] poukazuje na nový druh politiky, jehož vznik datuje do 19. století. Tato politika, tzv. biomoc, se zaměřuje na celou lidskou populaci, která začíná představovat problém nejen vědecký a politický, ale zároveň je nahlížena jako problém biologický a mocenský. Biomoc, moc moderní společnosti, je charakteristická zaváděním kázeňských a kontrolních mechanismů a rovněž schopností regulace biologických procesů člověka. Tato moc se zaměřuje na člověka jako na živou, aktivní bytost, přičemž způsob existence této bytosti je podřízena existenci celé populace. V moderní společnosti se moc soustřeďuje především na zlepšení a zkvalitnění života, a to prostřednictvím tzv. kultivace života. Ve středu zájmu se tak nachází kvalitní a zdravá populace, která se prostřednictvím sebekázně jednotlivých individuí aktivně stará o kultivaci svého života. Moc si přivlastňuje právo dohlížet a kontrolovat způsob žití z důvodu zvýšení jeho kvality a odstranění nedostatků, které mohou tuto kvalitu ohrozit.

Aktivní přístup ke stáří optikou biomoci

Již z úvodu textu Miroslava Štilce je patrný důraz nejen na demografické stárnutí populace, ale zároveň i na zlepšení kvality života lidí v seniorském věku prostřednictvím aktivního přístupu k žití. V současné době se aktivita ve stáří stává více než žádoucí, přičemž tato aktivita rovněž představuje klíčový konceptuální rámec k jeho uchopení [Katz 2000]. Štilec tvrdí, že pokud senioři budou aktivně kultivovat svůj život, mohou žít „důstojněji a plnohodnotněji než doposud“, což se dle autora rovná „soběstačnosti, nezávislosti, samoobslužnosti“ a v neposlední řadě „radosti ze života“. Jak sám autor upozorňuje, cílem není život prodloužit, ale zkvalitnit. Tato vize života je tak lákavá, že snad neexistuje senior, který by nabídku jeho zkvalitnění nepřijal [Štilec 2010: 1]. Všechny výzvy a jmenované přednosti související se zapojením se do aktivního způsobu stárnutí se snaží přesvědčit seniory o jednoznačné pozitivitě tohoto přístupu, který přináší stárnoucím jedincům značné bonusy v seniorském období života ve srovnání s jedinci, kteří se rozhodnou touto cestou se nevydat. Identifikujeme zde jistou intervenci biomoci do průběhu žití ve smyslu „zásahů ve prospěch života, do způsobu života a do toho jak tento život vést“ [Foucault 2005: 222, zvýraznění kurzívou autorkou analýzy]. Je zřejmé, že důraz na kvalitní život se stává dominantním diskursem současné společnosti [Parusnikova 2000: 131], v tomto případě se zaměřením na stále patrnější populaci seniorů. Senioři, jejichž procentuální podíl ve společnosti narůstá, jsou vyzýváni k žádoucí kultivaci svého života proto, že tvoří podstatnou část populace a je tudíž důležité, aby byli důstojnými, plnohodnotnými a přínosnými členy populace, která disponuje kvalitami a zdravím. Je nezbytné, aby byli členy soběstačnými, tudíž nezávislými na ostatních a vyvarovali se, být nežádoucím břemenem rodiny a státu. Na základě těchto důvodů se pak oni sami mohou ze života radovat. Nabízí se tak otázka, zda jedinec, který těmito pro kultivovanou populaci potřebnými vlastnostmi nedisponuje, může rovněž zažívat radost ze života? A jak je to s jeho důstojností a hodnotou pro společnost? Text pokračuje polemikou nad výchovou ke stáří v naší společnosti. Seniorský věk je slovy autora více obavou pro každého z nás než přirozenou etapou života. To, jak naše stáří prožijeme, dle něj závisí na tom, jak žijeme celý život. V této části nacházíme opět rovnítko mezi aktivitou celého života a aktivitou ve stáří, aktivita je v konečném důsledku autorem povýšena na pozici „umění“ [s. 1]. Autor zdůrazňuje důležitost uvědomění si provázanosti způsobu života v mladším a středním věku a života v seniorské etapě. Je zde zřejmý důraz na aktivní kultivaci nejenom stáří, ale současně celého života. Jenom zdravý, aktivní a kultivovaný jedinec může být své společnosti prospěšný, a to zejména po ekonomické stránce. Sám autor zdraví a aktivní přístup nazývá „základní komoditou úspěchu a prosperity ekonomicky vyspělé země“ a nepřímo (zároveň nevědomky) poukazuje na praktiky zaměstnavatelů přijímající nové zaměstnance na základě kritérií zdraví, kouření a prevence [s. 1], přestože v rámci přijímacích pohovorů kladení dotazů z těchto oblastí patří mezi dotazy eticky nevhodné a bezpochyby přímo nepřípustné.

Proměna konceptu biomoci

V posledních letech dochází k proměně biomoci definované Foucaultem [Rose 2001: 2]. Role pečovatelského státu je kritizována, protože zbavuje jedince autonomního rozhodování. Jedinec je dnes neustále vyzýván, aby sám kontroloval a řídil svůj život. Povinnost kultivace života se tak stává téměř „morální povinností civilizovaného jedince“. [Parusnikova 2000: 132]. Biomoc si klade za cíl normalizaci lidského těla tak, aby bylo poslušné, vylepšované a v neposlední řadě využívané [Foucault 1979: 136 in Parusnikova 2000: 132] a to, jak je z textu patrné, zejména pro potřeby společnosti. Jen takový senior, který je aktivní a pečuje o svůj život, nezatěžuje společnost a její ekonomiku. Štilec tvrdí, že aktivita je stav přirozený člověku a kladení argumentů pro omezený pohyb v etapě stáří je jen „zakuklenou lží“ [s. 2]. Apeluje na aktivní život rétorikou ve smyslu návratu k přírodě a přirozenosti, což bychom mohli chápat jako účinný návod k tomu, jak se bránit před riziky společnosti. Je zřejmé, že současná společnost, často nazývaná rizikovou, vyzývá každého jejího člena k převzetí správy a moci nad svým životem. Diskurs rizika nás tedy neustále nutí nejen k odkrývání nových rizik, ale také k rizikům přizpůsobenému chování. Současně požadujeme stále nové informace a návody, jak se rizikům vyhnout. Tato jednání však nejsou svobodnou volbou každého z nás, ale naopak jsou nedílnou součástí disciplinární moci, která vyžaduje disciplínu každého jedince populace [Parusnikova 2000: 136-137]. Jak již bylo řečeno, v současné době se nacházíme ve společnosti typickou riziky, kterým lze předejít prostřednictvím zdravého a aktivního životního stylu, přičemž nemoc či nemohoucnost můžeme pociťovat jako osobní selhání. Dennodenně se setkáváme s poukazováním na to, co je dobré, co je naopak škodlivé a jak se škodlivému či nezdravému vyhnout. Dochází k velkému rozvoji strategie prevence, kdy dominantní oblast tvoří oblast zdravého životního stylu [Parusnikova 2000: 136-138]. Štilec například poukazuje na nevhodný styl života s minimem pohybu, který ohrožuje jeho kvalitu. V zápětí poskytuje zaručená doporučení, jak kvalitu „jednoduše, lacině, efektivně napravit, a to zejména u seniorů“ [s. 2]. Doporučení Štilce konotují s tvrzením Rose, že v současném světě se: „každý občan musí stát aktivním partnerem v jednotce pro zdraví, kdy přijme svou odpovědnost za zajištění svého vlastního blaha. Chování jednotlivců je řízeno «na dálku» a to tím, že formuje způsoby, které lidé pochopí a přijmou za svou volbu.“ [Rose 2001: 6] Strategie spočívá v apelaci zaměřené na rizikové skupiny (seniory) s cílem snížit celkovou úroveň rizika v celé populaci. Snaží se o optimalizaci tělesnosti ve prospěch společenského blaha s narůstajícím důrazem na individuální jednání a možnost svobodné volby [Rose 2001: 7]. Ve stejném duchu vyzývá Štilec seniory: „můžete kultivovat své možnosti a přednosti, učit se vnitřnímu klidu, koncentrovat mysl, studovat přes internet neboť vzdělání je hodnota sama o sobě – docílíte tak svěžesti, zdraví a dobré kondice, které vám umožní participovat na společenském dění“ [s. 2].

Závěr

V textu Miroslava Štilce jsme mohli zaznamenat subtilní, ale zřejmé výzvy k aktivní kultivaci rizikové (v tomto textu seniorské) části populace. Štilec bezpochyby vyzývá seniory s dobrým úmyslem, vždyť žít hodnotný život by chtěl snad každý z nás. V tom však spočívá důmyslná strategie disciplinární moci. Žít kvalitní život je dle smýšlení každého jedince osobní a tou nejlepší životní volbou. Komu však prospívá více? Jedinci samotnému, nebo společnosti, ve které žije? Internalizovaná myšlenka aktivity a kultivovaného žití je stěží něco, co je nám dáno od přírody. Skutečnost je však opačná, je to právě společnost, která nám prostřednictvím disciplinární moci nabízí tyto vize, a to tak rafinovaným způsobem, že jsme přesvědčeni o tom, že je to ta naše nejlepší svobodná volba. Disciplinární povaha tohoto diskurzu tak zůstává skryta spoléhající na disciplínu odpovědných jedinců schopných samy sebe regulovat, přičemž režimy moci jsou v dnešních, pozdně liberálních společnostech nepříliš jasně viditelné [Parusnikova 2000: 139]. Není však úplně akceptovatelné, interpretovat zkvalitňování života výlučně v negativním slova smyslu. Ambivalence přístupů je typickým znakem současné moderní společnosti, „tento systém bezpochyby přinesl ohromné zlepšení životních podmínek a zdravotního stavu celé populace, […] tento fakt Foucaultova filozofie nikdy neznevažuje. Ukazuje nám však i «druhou stránku mince», a sice že populace je také těmito systémy jistot kontrolována. Bezpečí je «vykoupeno» poslušností“ [Parusnikova 2000: 135].    

Odpovědný redaktor: Bc. Kamil Beneš

Odpovědná korektorka: Bc. Martina Koudová

Titulní obrázek: Bill Branson, obrázek převzat z http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Aerobics_class.jpg

Literatura

„Active Aging. A Policy Framework.“ 2002. [online] Geneva: World Health Organization Dostupne z:

. Cit. 15. 10. 2009.

ČSÚ. Statistická ročenka České republiky 2013. [online]. Dostupné z

<http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/publ/0001-13-r_2013 >. Cit. 21. 7. 2014.

ČSÚ. Statistický portrét stárnoucího obyvatelstva. [online]. Dostupné z <http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/statisticky_portret_starnouciho_obyvatelstva_tz031222 >. Cit. 21. 7. 2014

Foucault, M. 1979. Discipline and Punish. Birth of the Prison. New York.: Vintage Books

Foucault, M. 2005. Je třeba bránit společnost. Praha: Filosofia

Katz, S. 2000. „Busy Bodies: Activity, Ageing and the Management of the

Everyday Life.“ Journal of Ageing Studies, Vol 14, No 2, pp 135–152.

Parusnikova, Z. 2000. Biomoc a kult zdraví. Sociologický časopis, Vol 36, No. 2, pp 131-142

Rose, N. 2001. „The politics of life itself“. Theory, Culture, Society, Vol 18, No 6, pp 1-30

Štilec, M. [online] Aktivní přístup ke stáří. Dostupné z <http://www.zdn.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/aktivni-pristup-ke-stari-452794 >. Cit. 21. 4. 2014

[1] reprodukční hranice plodnosti je 2,1; současně je v ČR 1,18 [2] V roce 2012 bylo v ČR 15, 5 % osob ve věku 65+ 2 502 720, což je 24% obyvatel ČR. Dostupné z http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/publ/0001-13-r_2013, cit 21. 7. 2014

Autor: Jitka Skálová

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články z rubriky

Vývoj sociálně psychologických modelů a neformálních vztahů v rámci organizace

Vložit komentář