Afghánistán v letech 2001 - 2005: politicko-geografická analýza

22. listopad 2008 Artur Boháč komentáře

Afghánistán v letech 2001 - 2005: politicko-geografická analýza

Úvod

Přímá vláda Tálibánu v Afghánistánu byla ukončena koncem roku 2001 v rámci operace Trvalá svoboda (Enduring Freedom). Jednotky Tálibánu opustily velká afghánská města včetně Kandaháru, tradiční bašty hnutí, a přešly na partyzánský způsob boje. Severní aliance prohlašovala, že se jí podařilo vypudit ze země příslušníky teroristické organizace al-Káida (Základna). S pádem represivního režimu Tálibánu zavládlo v zemích euroatlantické civilizace uspokojení, které bylo zkaleno pouze nedopadením Usámy bin Ládina a mully Muhammada Umara. Tento stav opojení byl temporární, neboť s dobytím Afghánistánu vyvstaly závažné problémy. Cílem tohoto textu je komplexní analýza politické a bezpečnostní situace v Afghánistánu v letech 2001 – 2005. Studované časové údobí bylo vymezeno na základě platnosti takzvané Bonnské dohody. V článku se pokusím objasnit příčiny politické nestability v zemi a překážky nastolení demokratické vlády, která by kontrolovala celé afghánské území. S touto snahou souvisí rozbor kulturních, ekonomických, vojenských i dalších specifických faktorů ovlivňujících realitu posttálibánského Afghánstánu.

Mocenské uspořádání v zemi krátce po pádu Tálibánu

Protitálibánská koalice byla vždy heterogenní, stejně tak i její zájmy. Sjednocujícím prvkem tohoto uskupení byla averze vůči Tálibánu. Nejsilnějším a také ne zcela jednotným článkem afghánské protitálibánské koalice byla takzvaná Severní aliance pod vedením tádžického generála Muhammada Fahíma. S aliancí během tažení proti tálibům spolupracovalo Národní islámské hnutí Afghánistánu (džunbeš-i millí islámí) uzbeckého generála Abdula Rašída Dostúma a šíitská hazárská Strana islámské jednoty Afghánistánu (hizb-i wahdát islámí) Karíma Chalílího. V průběhu války se do bojů proti Tálibánu zapojili někteří paštunští velitelé v čele s prozápadním Hamídem Karzáím, o němž se zejména ve Spojených státech amerických uvažovalo jako o budoucím sjednotiteli Afghánistánu. Karzáí kooperoval s Římskou skupinou, s emigranty sdruženými kolem bývalého afghánského krále Záhira Šáha. Římská skupina se jako jediná politická síla v zemi přímo neúčastnila občanské války. Kontroverzní paštunský politik Gulbuddín Hekmátjár, vůdce Islámské strany Afghánistánu (hizb-i islámí), v době spojenecké operace vyzýval k boji proti okupačním silám a dokonce se spojil se špičkami Tálibánu (Johnson – Leslie 2005, 218).

Bonnská dohoda a její naplňování

V prosinci roku 2001 byla za mediace OSN do Německa svolána jednání o uspořádání rodícího se afghánského státu, která byla po dlouhých dohadech ukončena Bonnskou deklarací o dočasných mechanismech do ustavení stálých vládních orgánů v Afghánistánu. Nešlo o klasickou mírovou smlouvu mezi válčícími stranami, poněvadž tálibové nebyli vyjednávání smlouvy přítomni. V době konference dopadaly na pozice Tálibánu a al-Káidy v Afghánistánu bomby. Kromě afghánských politiků se jednání účastnili vysocí představitelé OSN, Spojených států amerických, evropských zemí a také akademičtí odborníci. Bonnská smlouva vytvořila institucionální rámec pro poválečnou rekonstrukci Afghánistánu, pro mezinárodní spolupráci a demokratizaci země v časovém horizontu čtyř let. Stěžejními cíli dohody bylo vytvoření afghánské armády a policie, odzbrojení milicí, boj proti narkomafiím, vybudování národní ekonomiky, stabilizace vzdělávacího systému a zlepšení sociálního statusu afghánských žen. Na základě smlouvy vznikla i afghánská prozatímní vláda, jež spravovala zemi po dobu šesti měsíců a v jejímž čele stál Hamíd Karzáí (Afghan Bonn Agreement 2001).

Afghánským prezidentem byl Velkou džirgou (Lója džirga), tradičním kmenovým shromážděním o několika tisících zástupcích, 13. června roku 2002 poměrně jednoznačně zvolen dosavadní premiér Hamíd Karzáí pocházející z paštunského kmene Durrání. Ten byl po desetiletí upozaďován na úkor konkurenčního paštunského kmene Ghilzáí, z něhož se rekrutovala i většina tálibů. Karzáího jedinou protikandidátkou byla Masúda Džalálová, lékařka a jedna z mála žen angažujících se v afghánské politice. Ve prospěch Karzáího se kandidatury zřekl jak mezi Afghánci populární Záhir Šáh, který si nepřál restauraci monarchie, tak prezident republiky z let 1992 – 1996 Burhánuddín Rabbání. Je nutné zdůraznit, že Karzáí se opíral zejména o mohutnou zahraniční podporu a o sympatie afghánských emigrantů. Velká džirga mimo elekce prezidenta schválila Karzáím navržený vládní kabinet. Viceprezidenty se stali zástupci nejpočetnějších etnických skupin, Tádžik Muhammad Fahím, Hazár Karím Chalilí, Uzbek Nematulláh Šáhrání a Paštun Abdul Kádir. Ve vládě měli přes pestrou etnickou mozaiku rozhodující slovo vůdcové Severní aliance, kteří využili své tehdejší obliby mezi afghánským lidem. Obsadili posty v klíčových resortech, kupříkladu generál Fahím se stal ministrem obrany (Horák 2005, 140). Do afghánské exekutivy proniklo mnoho polních velitelů (warlordů), kteří tímto do jisté míry legalizovali své, díky prodeji opia ekonomicky soběstačné, státečky uvnitř Afghánistánu.

Jmenování vlády přineslo částečnou stabilizaci země, jelikož většina afghánských politických stran Karzáího jako prezidenta uznala. Roztříštěnost státu, v němž ústřední moc kontroluje dodnes pouze Kábul a jeho blízké okolí, však vyřešena nebyla a nevraživost mezi afghánskými etniky přetrvala. Zbytek afghánského území byl stále spravován warlordy, kteří komplikovali výběr daní centrální vládou a opírali se o své soldatesky. V těchto jednotkách působili i vojáci mladší osmnácti či dokonce patnácti let. Snaha o odzbrojení lokálních armád v zemi, kde samopal vlastní kdekdo, se podle očekávání nesetkala s úspěchem. Mezi lokálními polními veliteli, u kterých obvykle končí rozkradená pomoc ze zahraničí, mnohdy docházelo k územním sporům. Bojovalo se převážně o úrodné nížiny a také o hraniční přechody s možností výběru celních poplatků (Horák 2005, 142). Pod warlordy sloužily tisíce lidí, kterým velitelé na oplátku poskytovali ochranu a umožnili jim přežít v nestabilní afghánské realitě. Warlordi disponují dlouhodobou podporou ze zahraničí, Rusko podporuje Tádžiky ministra obrany Fahíma, Uzbekistán Dostúmovy jednotky a Írán především hazárské milice. Tálibánské bojůvky se opírají o tajné dodávky z Pákistánu a Saúdské Arábie. Afghánští polní velitelé se kromě zahraničního financování spoléhali také na výnosy z pěstování a prodeje opia, jehož produkce po pádu tálibánského režimu několikanásobně vzrostla, na rozkrádání mezinárodní pomoci a na vybírání cla.

Po svržení tálibánského režimu se do Afghánistánu vrátila anarchie a za vlády Tálibánu oficiálně neexistující zločinnost, s níž si nezkušené afghánské bezpečnostní složky nevěděly rady. Přitom hlavním bezpečnostním cílem v Afghánistánu byla DDR (Demobilisation, Disarment, Reintegration = demobilizace, odzbrojení, reintegrace). Tento program měl za cíl zajištění kontroly těžkých zbraní a o odzbrojení příslušníků afghánských soukromých milic (Rubin 2006, 149). V Afghánistánu se po roce 2001 pohybovaly ozbrojené skupiny bývalých vojáků Severní aliance. Šlo povětšinou o muže z venkova, kteří podstatnou část svého života strávili ve válkách a nemají rodinu ani civilní povolání, k nimž by se mohli vrátit. Podobné problémy s adaptací části jedné generace na civilní život měla Bosna, Libanon a další země postižené vleklým ozbrojeným konfliktem. Pouliční zločinnost museli namísto centrální vlády často potlačovat polní velitelé, což vedlo k růstu jejich již tak vysoké autority.

Objevilo se také etnické pronásledování, jehož terčem se stávali zejména Paštunové žijící v severním Afghánistánu. Tamní nepaštunská populace se mstila za teror, který šířil Tálibán v době své vlády. Tálibán stěhoval Paštuny z jihu Afghánistánu do severních provincií a tito dosídlenci pak s Tálibánem ochotně kolaborovali. Dalším aspektem etnické diskriminace a potenciálem sporů byla klientelistická praxe zaměstnávání Afghánců v zahraničních nevládních organizacích. Státem posvěcené diskriminační praktiky byly s pádem tálibánského režimu ukončeny, avšak konzervativní venkovská společnost kladla ženám v účasti na veřejném životě omezení. Většina žen v zemi, i v zájmu vlastního bezpečí, nadále nosila burku. Byly zaznamenány brutální útoky kyselinou na ženy, které se na afghánské rurální poměry příliš emancipovaly. Vyskytoval se i náboženský útisk, známým se stal příběh Afghánce Abdula Rahmana, který konvertoval z islámu na křesťanství a hrozil mu trest smrti (BBC News 2006). Nátlak papeže a západních politiků zapříčinil, že byl afghánský křesťan nakonec prohlášen soudem za nesvéprávného a propuštěn. Abdul Rahman našel útočiště v italském exilu. Ne všichni afghánští nemuslimové měli takové štěstí.

Slabá afghánská ekonomika má za sebou více než dvacet let válečných konfliktů a změny k lepšímu probíhaly přes zahraničními investicemi podpořený růst HDP velmi pomalu, což bylo patrné při bližším pohledu na životní perspektivy většiny afghánské populace. Mezinárodní pomoc ve spoustě případů vyvolává syndrom natažené ruky. Ekonomický rozvoj nejzaostalejší asijské země byl vždy úzce propojen s politickou a bezpečnostní stabilitou. Problémem byly nízké příjmy státního rozpočtu související s komplikovaným výběrem daní, zatímco příjmy šedé ekonomiky i kvůli stále se zvyšující produkci opia zvyšovaly (Johnson – Leslie 2005, 114). Jako další výrazná překážka rozvoje Afghánistánu, zejména budování dopravní infrastruktury, se ukázala vysoká zaminovanost území. V tomto ohledu patří Afghánistánu tristní světový primát.

Afghánská ústava

Konstituce byla za vydatné pomoci Spojených států amerických a OSN přijata druhou posttálibánskou Velkou džirgou v lednu roku 2004. Proklamuje Afghánistán jako jednotnou islámskou republiku s exekutivou, legislativou a judikativou, v čele s prezidentem a zákonodárným shromážděním tvořeným dvěma parlamentními komorami, Lidovým shromážděním (Wolesi džirga) a Shromážděním představitelů starších (Mešrano džirga). Žádný přijatý zákon nesmí dle ústavy odporovat víře a ustanovením islámu, na což má dbát devítičlenný Nejvyšší soud, který se stal jednou z klíčových afghánských institucí. Byly ustaveny i lokální soudy a jejich funkce. Ústava nařizuje dodržování lidských práv, Afghánistán se v ní zavazuje k dodržování Charty OSN a dalších mezinárodních dokumentů, jenž afghánští vládní představitelé podepsali. Konstituce deklaruje rovnoprávnost žen, jež mají zaručeny minimálně dvě parlamentní křesla za každou z dvaatřiceti provincií. Afghánistán je dle ústavy jednotnou nezávislou zemí všech etnik žijících na jeho území. Náboženským menšinám je zajištěna svoboda vyznání. Oficiální jazyky Afghánistánu jsou paštunština a darí, afghánská perština. Ostatní menšinové řeči jsou oficiálními všude tam, kde je lidé běžně používají. V televizi, rádiu i v publikacích se mohou používat veškeré jazyky, jimiž se v zemi hovoří. V ústavě je zakotvena svoboda slova a svoboda shromažďování, Afghánci mají právo na neozbrojené demonstrace. Každý Afghánec má nárok na bezplatné základní vzdělání a bezplatnou zdravotní péči (The Constitution of Afghanistan 2004).

Kruciálním ustanovením je zákaz vzniku politických stran na etnickém, jazykovém, územním nebo náboženském základě. Vláda v Afghánistánu má být založena na vůli lidu a na demokracii. Funkci premiéra ústava nezná, čímž se má zabránit soupeření mezi prezidentem, vrchním velitelem afghánské armády, a představiteli měnících se politických koalicí, ke kterému v zemi došlo po roce 1992. Ústava se rovněž zmiňuje o znovuzačlenění země do mezinárodních organizací. Stát se zavazuje k boji proti terorismu, pěstování a pašování narkotik a k ochraně životního prostředí. Konstitucí je dána státní vlajka, hymna a státní znak (The Constitution of Afghanistan 2004). Ústava nebyla vždy dodržována, jako příklad bych uvedl existenci politických stran přes jejich obecný název fungujících na etnické bázi. Nemluvě o náboženském základě, který je pro strany v afghánském prostředí téměř nezbytný. Ústava nebyla dodržována ani v otázkách nakládání s minoritami.

Afghánské volby

Podle Bonnské konvence se měly prezidentské volby konat nejpozději do června roku 2004. Tento plán nebyl splněn kvůli aktivitám příslušníků Tálibánu a nedostatku financí, a proto byl zvolen nový termín, 9. října roku 2004. Parlamentní volby byly naplánovány na duben roku 2005. Odklad byl také zdůvodněn nedostatkem demografických údajů o afghánské populaci. Sčítání lidu bylo dle Bonnské smlouvy úkolem OSN, konkrétně UNAMA (United Nations Assistance Mission in Afghanistan = Mise OSN pro Afghánistán), která měla monitorovat implementaci oné dohody. UNAMA rovněž koordinovala zahraniční předvolební pomoc (Rubin 2006, 149).

Pro prezidentské volby byl zvolen většinový systém hlasování. Volit mohli všichni Afghánci, kteří nebyli tohoto práva úředně zbaveni, měli afghánské občanství a k volbám se řádně zaregistrovali. Kandidáti v prezidentských volbách nesměli v kampani využívat peníze z ilegálních zdrojů nebo z ciziny. Toto pravidlo bylo flagrantně porušováno. Karzáí dostával finanční injekce ze Západu, mnoho kandidátů bylo podezřelých z nakládání s penězi z prodeje drog či z pašování zboží (Johnson – Leslie 2005, 173). Favoritem elekcí byl dočasný prezident Karzáí, jehož významnými protikandidáty byli Tádžik Muhammad Junus Kanúní, jeden z vůdců Severní aliance kladoucí důraz na nezávislost Afghánistánu, a Hazár Muhammad Muhakík, zastánce tvrdého zásahu proti příslušníkům Tálibánu. Prezidentských voleb se zúčastnilo více než osm milionů Afghánců, tedy 70 % oprávněných voličů. Nižší účast byla zaznamenána na jihu země kvůli výhrůžkám Tálibánu. K volbám se s výjimkou paštunských rurálních oblastí v hojném počtu dostavily afghánské ženy. Ve volbách zvítězil Karzáí s 55, 4 % hlasů. Byl podporován obyvateli větších měst a především Paštuny. Kanúní získal 16, 3 % a Muhakík 11, 6 % hlasů. Podle zahraničních pozorovatelů byly volby přes určitá specifika regulérní a demokratické. 7. prosince byl Hamíd Karzáí oficiálně jmenován afghánským prezidentem na pětileté funkční období. Slavnostní inaugurace se zúčastnil například americký viceprezident Dick Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld. Karzáí sestavil osmadvacetičlennou vládu, ve které ministerský post zastávaly tři ženy (Hudema 2005, 24-25).

V září roku 2005 byly uspořádány afghánské parlamentní volby. K urnám se dostavilo 50 % oprávněných voličů, kteří se včas zaregistrovali. Volební účast byla podstatně nižší než při prezidentských volbách, které byly demonstrací etnické příslušnosti. Oproti tomu při parlamentních volbách měla každá provincie předem určený počet křesel v parlamentu, přesto se nezdařilo zcela potlačit voličské preference etnické sounáležitosti. Dalším důvodem nízkého zájmu voličů mohla být náročnost volebního procesu. Z velké části negramotní Afghánci vybírali v jeden den kandidáty jednak do Sněmovny lidu (Wolesi džirga), ale také do regionálních zastupitelstev. Poprvé po v třiatřiceti letech byl Afghánistánu demokraticky zvolen parlament, jehož první schůzi provázela stejně jako celé volby přísná bezpečnostní opatření. Zasedání začalo četbou z Koránu a národní hymnou. Poslanci, kteří od voličů získali pětiletý mandát a mezi nimiž byli i bývalí významní činitelé Tálibánu, poté složili přísahu. Nový afghánský parlament je dvoukomorový. Dolní komora, Sněmovna lidu, má 249 členů. Horní komora, Rada starších (Mešano džirga) je tvořena 102 poslanci. Dvě třetiny z nich do funkcí vybraly provinční rady a třetinu jmenoval afghánský prezident, který má na základě ústavy největší moc v zemi. Poslanci schvalují zákony a mají možnost vetovat prezidentem jmenovanou vládu (Adamčíková 2005). S těmito volbami byly formálně splněny základní cíle Bonnské úmluvy. Parlamentní volby nepřinesly změnu, pouze potvrdily vlivné činitele na afghánské scéně. Etnicky a zájmově fragmentovaný legislativní sbor se ukázal jako neakceschopný a mnohdy bránil vládě v prosazování reforem.

Přítomnost mezinárodních vojsk v Afghánistánu

V Afghánistánu působí kromě vojsk protiteroristické koalice a jejích tajných služeb také jednotky NATO, které se podílely na již zmíněném programu DDR, jenž zahrnoval vznik afghánské armády. Severoatlantická aliance je v Afghánistánu přítomna od roku 2003, kdy převzala velení jednotek ISAF (International Security Assistance Force = Mezinárodní síly bezpečnostní pomoci), mírové mise pod záštitou OSN naplánované v rámci Bonnské smlouvy. Úkolem jednotek ISAF mělo být ukončení činnosti afghánských milicí, avšak v praxi spíše docházelo k tomu, že byly milice tolerovány, školeny a zahrnovány do tvořící se ANA (Afghan National Army = Afghánská národní armáda). Dalším cílem ISAF byla správa Kábulu a prevence případného převratu. ISAF se však nepodařilo zajistit bezpečnost v okrajových afghánských provinciích, a to kvůli odporu protizápadních povstalců, americkému nesouhlasu danému podporou Spojených států amerických vybraným polním velitelům a kvůli neochotě některých zemí vyslat do Afghánistánu další vojáky. Afghánci příliš nerozlišují mezi mnohonárodními jednotkami a Američany a nahlížejí na ně veskrze negativně. Velkým problémem jednotek ISAF bylo a stále je jejich nedostatečné množství. Počet vojáků v poměru na jednoho obyvatele země byl nižší než u většiny obdobných peacebuildingových misí. Tato disproporce zapříčinila určité navýšení stavu jednotek ISAF a také příslušníků PRT (Provincial Reconstruction Team = Provinční rekonstrukční tým). PRT se skládají z vojáků, humanitárních pracovníků i civilistů a pomáhají při obnově jednotlivých provincií Afghánistánu. Příslušníci PRT by měli co nejvíce komunikovat s prostými Afghánci, navštěvovat vesnice a podobně (Rubin 2006, 151). Spojené státy navrhovaly sloučení operací Trvalá svoboda a ISAF, což Francie, Španělsko a Německo odmítly s tím, že NATO by se mělo soustředit spíše na mírovou misi než na boj s Tálibánem.

Neúspěšný hon na teroristy a růst moci Tálibánu

Usáma bin Ládin a další vysocí činitelé al-Káidy spravedlnosti unikli. V prosinci roku 2001 americké jednotky údajně ztratily bin Ládinovu stopu. Objevilo se mnoho spekulací o tom, kde nejhledanější terorista světa pobývá. Nejčastěji se hovořilo o afghánsko-pákistánském pohraničí. Zlikvidovat bojovníky Tálibánu, al-Káidy i Hekmatjárovy oddíly spolupracující s islámskými radikály měla za cíl americká operace Anakonda, která byla uskutečněna v březnu roku 2002. Činnost teroristů v Afghánistánu se podařilo částečně eliminovat, avšak k dopadení těch nejvyšších nedošlo. Bin Ládin pravděpodobně veškeré střety přežil, o čemž svědčilo několik nahrávek publikovaných katarskou televizní stanicí al-Džazíra. V květnu roku 2002 byla bez výraznějších úspěchů provedena australskými, kanadskými a britskými speciálními jednotkami protiteroristická operace Horský levhart. V březnu 2004 odstartovala akce s názvem Bouře v poušti. Jejím explicitním cílem bylo dopadení nejhledanějšího muže světa (Horák 2005, 149-150). Spekulovalo se o souvislosti této akce s blížícími se americkými prezidentskými volbami. Zadržené osoby podezřelé z příslušnosti k Tálibánu či al-Káidě neměly status válečných zajatců a Američané je přepravovali do cel základny Guantanámo na Kubě. Bin Ládin i přes Američany vypsané odměny nepodařilo dopadnout, čímž se stal pro mnohé muslimy legendou a symbolem boje proti Západu a jeho hodnotám.

Tálibán přešel po svém ústupu z afghánských měst na guerrillový způsob boje a soustředil své síly zejména na atentáty včetně sebevražedných útoků. Jejich terčem se stávaly jednotky místní policie, armády a představitelé prozápadního režimu, který je svými odpůrci přirovnáván k vládě komunistického kolaboranta Muhammada Nadžíbulláha. Samotný Hamíd Karzáí byl několikrát terčem nezdařených atentátů. Tálibán omladil své síly, většinu řadových bojovníků tvořili mladíci ve věku kolem dvaceti let. Příprava těchto vojáků probíhala zejména v Pákistánu a byla dotována arabskými nevládními organizacemi a afghánskými protivládními skupinami z příjmů z distribuce drog. V kmenových oblastech Pákistánu při afghánských hranicích, kde vládne šaríatské právo, fungoval přes občasné zásahy pákistánské či americké armády Tálibán svobodně. Tálibán se opíral o podporu některých pákistánských generálů paštunského původu a části pákistánské rozvědky. Značně zkreslená je západní představa, že Tálibán byl hrstkou religiózních fanatiků, kterou bylo snadné odstranit a osvobodit tak místní obyvatelstvo od nenáviděného náboženského teroru. Tálibán vždy měl stabilní podporu u venkovanů žijících v jižní části Afghánistánu. Bojové aktivity tálibů, kteří vytvářeli dočasné koalice s některými warlordy, se od roku 2002 začaly stupňovat.

Závěr

V roce 2005 skončila platnost Bonnské dohody a budoucí směřování Afghánistánu určila smlouva podepsaná v Londýně. Hlavní cíle Bonnské deklarace se podařilo formálně naplnit, avšak praktické úspěchy se v mnoha případech nedostavily. Změny k lepšímu v ekonomice či ve vzájemné koexistenci afghánských etnik probíhaly po více než dvaceti letech stagnace pomalu. V Afghánistánu roku 2005 nepanoval mír, situace se blížila občanské válce. Většina Afghánců, zejména nepaštunského původu, je ráda, že padl Tálibán, který všemožně šikanoval obyvatelstvo. Ale přítomnost nemuslimů, kteří se permanentně vměšují do afghánských záležitostí a šíří západní morálku, obyvatele země pod Hindúkušem irituje. Afghánci si chtějí vládnout sami bez diktátů zvenčí. To však nepovažuji vzhledem ke vnitrostátnímu dění za možné. Zmatek, jenž zemi sužuje, je typický pro státy, ve kterých padl totalitní režim držící na uzdě partikulární zájmy etnik. Situaci lze přirovnat k dění na Balkáně po rozpadu Jugoslávie. Po odstranění takovýchto autoritativních režimů se rozhořely etnické a náboženské spory naplno a začaly se objevovat separatistické či iredentistické snahy. Lidé se v tomto chaosu začali upínat k náboženství a k nacionalismu. Afghánci naslouchají i nesnášenlivému výkladu islámu, který poukazuje na zneucťování svatých míst islámu okupanty a vyzývá k odporu. Hrozba znovunastolení islámské teokracie po odchodu zahraničních vojáků, k němuž jednoho dne bude muset dojít, rozhodně není zažehnána.

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/842886

Použitá literatura

Adamčíková, J. Volby v Afghánistánu potvrdily moc bývalých vojenských velitelů [online] ©2005, [cit. 2008-11-17]. Dostupné z: http://www.infoservis.net/art.php?id=1069233678
Afghan Bonn Agreement [online] ©2001, [cit. 2008-11-22]. Dostupné z: http://www.afghangovernment.com/AfghanAgreementBonn.htm
BBC News Afghan on Trial for Christianity [online] ©2006, [cit. 2008-11-20]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/4823874.stm
Horák, S. Afghánský konflikt. Praha: Public history, 2005. 180 s. ISBN-13: 978-8086445178
Hudema, M. Prezidentské volby v Afghánistánu. Mezinárodní politika, 2005, roč. 29, č. 3, s. 24-25. ISSN: 0543-7962
Johnson, Ch. – Leslie, J. Afghanistan: The Mirage of Peace. Zed Books, 2005. 256 s. ISBN-13: 978-1842773772
Rubin, B. R. Proposals for Improved Stability of Afghanistan. In. Daalder, I. H. – Gnesotto, N. – Gordon, P. H. (eds.) Crescent of Crisis: U.S. - European Strategy for The Greater Middle East. Washington: Brookings Institution Press, 2006. s. 145-162. ISBN-13: 978-0815716907
The Constitution of Afghanistan [online] ©2004, [cit. 2008-11-19]. Dostupné z: http://www.afghan-web.com/politics/current_constitution.html ;

Jak citovat tento text?

Boháč, Artur. Afghánistán v letech 2001 - 2005: politicko-geografická analýza [online]. E-polis.cz, 22. listopad 2008. [cit. 2023-12-10]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/afghanistan-v-letech-2001-2005-politicko-geograficka-analyza.html>. ISSN 1801-1438.