A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek: Ústavní systém České republiky

 14. duben 2005  Mgr. David Simota   komentáře

Třetí zaktualizované a doplněné vydání knihy„Ústavní systém České republiky“ s podnázvem „Základy českého ústavního práva“ vyšlo v roce 1999 v nakladatelství Prospektrum. Trio autorů,JUDr. Aleš Gerloch, JUDr. Jiří Hřebejk a JUDr. Vladimír Zoubek, je vzhledem kesvému dosaženému vzdělání, odborné specializaci a dlouholeté praxi v oboru práva tou nejlepší zárukou vysoce fundovaného výkladu všech důležitých aspektů ve vývoji našeho ústavního systému.

A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek: Ústavní systém České republikyA. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek: Ústavní systém České republiky

A., Hřebejk, J., Zoubek, V.:Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 1999.

Třetí zaktualizované a doplněné vydání knihy „Ústavní systém České republiky“ s podnázvem „Základy českého ústavního práva“ vyšlo v roce 1999 v nakladatelství Prospektrum. Trio autorů, JUDr. Aleš Gerloch, JUDr. Jiří Hřebejk a JUDr. Vladimír Zoubek, je vzhledem ke svému dosaženému vzdělání, odborné specializaci a dlouholeté praxi v oboru práva tou nejlepší zárukou vysoce fundovaného výkladu všech důležitých aspektů ve vývoji našeho ústavního systému.

Tímto počinem autoři rozšiřují dvě předešlá knižní vydání, která byla ve svém třetím pokračování obohacena o další citace z odborných monografických prací, učebnic, sborníků, rozhodnutí Ústavního soudu apod. Práce je doplněna i o relevantní tematické přílohy, které čtenářům mohou podle potřeby posloužit jako vysoce funkční součást celého materiálu. O větší podrobnosti a komplexnosti podávaných informací vypovídá i skutečnost, že zatímco první vydání publikace z roku 1994 čítalo asi 250 stran, toto vydání již překročilo počet 500 stran.

Hlavním záměrem autorského týmu této knihy bylo zejména vystihnout obsah, kvalitu a nové zkušenosti z fungování nové Ústavy České republiky, a to jak na základě historických zkušeností, tak i na základě zjevných či méně zjevných nedostatků, které se projevují v současném praktickém životě. Kniha může díky své přehledné struktuře posloužit také jako výborný studijní materiál nejen pro studenty práva či politologie, ale i pro ostatní zájemce, kteří se chtějí seznámit s teoretickou a praktickou stránkou ústavního systému našeho státu.

Autoři si svůj podíl na práci rozdělili rovným dílem a vycházeli při tom především ze své specializace v oboru práva. Materiál je rozčleněn do jedenácti základních kapitol, které přehledně mapují náš ústavní systém z hlediska historického vývoje i současného fungování v oblasti teorie a praxe. Za velmi pozitivní lze označit skutečnost, že tato kniha není jen prostým a příliš explicitním výčtem faktografických údajů, jde totiž spíše o publikaci, kterou je možné zařadit do kategorie právních výkladových učebnic. Čtenář, jenž není příliš znalý odborných právnických, politologických či historických termínů, má tedy možnost všechny pojmy správně pochopit zejména díky velmi přístupné formě, kterou je tato publikace napsána.

Jak již bylo naznačeno výše, nedílnou součástí publikace jsou i velmi praktické a v tomto případě vlastně i zcela nezbytné přílohy, mezi nimiž přirozeně na prvním místě najdeme plné znění Ústavy České republiky, Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, dále pak Ústavní zákon o bezpečnosti republiky ze dne 22. dubna 1998 a přehledný výčet volebních výsledků z krátké historie samostatné České republiky. Zahraniční čtenáři jistě přivítají i anglicky psané resumé, které shrnuje hlavní poznatky o českém ústavním systému. Nechybí samozřejmě ani věcný rejstřík, který napomáhá ke snadné a rychlé orientaci v celé publikaci.

Nyní již k samotnému obsahu knihy. V první kapitole nazvané „Ústavní vývoj“ se čtenář může poměrně podrobně seznámit se základními historickými etapami ústavního vývoje, a to již od období trvání habsburské monarchie. Velký důraz je pak kladen i na rozpad Rakouska-Uherska po roce 1918, vznik Československa a jeho ústavu z roku 1920. Nechybí ani popis právního stavu v období tzv. Druhé Československé republiky ani výčet okolností, které po 2. světové válce přivedly zemi v roce 1948 ke komunistickému režimu a po dalších čtyřiceti letech až k listopadovým událostem v roce 1989.

Druhá kapitola je již koncipována jako základní přehled ústavního pořádku samostatné České republiky. Autoři se zde zabývají zejména obsahovou stránkou ústavy přijaté Českou národní radou dne 16. prosince 1992, podrobně líčí i historické okolnosti a podmínky jejího vzniku a proces přijímání politických návrhů, které ovlivnily koncepci schvalování konečného znění a samotné struktury našeho nejvyššího zákona. Poukazuje se zde také na vznik zvláštní formální konstrukce „dvojjedinné“ ústavy (Ústava+Listina), proto se tu setkáme kromě rozboru textu samotné Ústavy i s rozborem textu Listiny základních práv a svobod. Ve stejné kapitole se čtenář může seznámit i s významem a obsahovou strukturou Ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, který definuje fungování politického systému v době nouzového stavu, ohrožení státu či při válečném stavu.

Třetí kapitolu autoři věnovali podstatě legitimity státní moci a její suverenitě. Zabývají se zejména povinnostmi a funkcemi státu dle znění v ústavě a charakterizují podmínky státního občanství. Součástí kapitoly je i popis volební soustavy a vysvětlení významu voleb pro demokratický způsob vytváření státních institucí. Vyčerpávajícím způsobem jsou zde vysvětleny i ústavní principy volebního práva, modely volebních systémů a způsob, jakým jsou volby organizovány. Podle mého názoru nejzajímavější součástí této kapitoly je především exkurz do oblasti státních symbolů České republiky, jejichž podstata je tu vysvětlena z historického i praktického hlediska. Další podkapitola je zaměřena na definici státní hranice České republiky a na její kontinuitu s historickými hranicemi.

Čtvrtou kapitolou začíná rozsáhlá část, která pojednává o principech dělby moci v naší zemi. Od základních charakteristik moci zákonodárné zmíněné ve Hlavě druhé naší ústavy a představované voleným parlamentem se dostaneme až k podrobnému popisu jednacího řádu Poslanecké sněmovny a Senátu ČR. Nechybí tu ani podkapitoly věnující se jednotlivým orgánům obou komor parlamentu a mandátu poslanců a senátorů. Samostatně je zde popsán i legislativní proces, jeho zákonitosti a pravidla.

Moci výkonné se autoři věnují v kapitole páté. Odkazují zde na Hlavu třetí Ústavy, ve které je exekutiva svěřena do rukou prezidenta republiky a vlády se svými ministerstvy a jinými správními úřady. Poměrně podrobně jsou zde rozebírány pravomoci hlavy státu, jejich opodstatnění a možná rizika. Podobně se můžeme seznámit i s pravomocemi vlády a náplní práce jednotlivých ministerstev.

Se zakotvením principu soudní moci v našem ústavním systému se čtenář seznámí v šesté kapitole. Specifikuje zde nezbytnost nezávislosti a nestrannosti soudců a podmínky jejich jmenování. Zejména poslání samotného ústavního soudu je v práci věnován neobvykle velký prostor. Autoři práce pravděpodobně v ústavním soudu vidí jednu z nejdůležitějších institucí celého systému, protože jde o jednu z pojistek ústavnosti a demokracie v naší zemi, která z pozice moci soudní dohlíží na zákonnost moci zákonodárné a výkonné a uzavírá tak „de lege lata“ současnou triádu stání moci. Na úkor toho však byla až příliš „ochuzena“ obsahová stránka podkapitoly pojednávající o soustavě obecných soudů, které jsou pro běžného občana pravděpodobně v praktickém životě důležitější (viz čl. 91 Ústavy).

Kapitola sedmá byla vyhrazena obsahu Hlavy páté a současně i Hlavy šesté Ústavy, tedy Nejvyššímu kontrolnímu úřadu a České národní bance. Nejvyšší kontrolní úřad je v ústavě zakotven jako doplňující segment tradiční dělby moci a vytváří jakýsi náznak pro další „pseudodělbu“ na moc kontrolní (viz s. 243). V této kapitole se můžeme seznámit s historií tohoto specializovaného orgánu kontroly, který má na našem území více než stoletou tradici. Podrobně je zde popsána i struktura samotného úřadu a jeho pole působnosti v oblasti kontroly hospodaření se státním majetkem a plnění závazků státního rozpočtu. O něco méně pozornosti je věnováno České národní bance (viz čl. 98 Ústavy) jako ústřední bance státu, která je popisována jako hlavní nástroj stabilizace národní měny.

Za velmi zdařile koncipovanou považuji osmou kapitolu, která se obecně věnuje tématu územní samosprávy. Přehledná a výstižná charakteristika celé struktury poskytuje čtenáři dostačující vhled do této problematiky. Autoři se snažili vypustit nadbytečné pasáže odborných zdrojů a do práce vkomponovali jen ta nejdůležitější fakta, ve kterých se lze dobře orientovat. Neomezili se pouze na současný stav, ale poskytli čtenářům i jakousi retrospektivu do historického vývoje, která umožňuje diachronní komparaci. Dále se zde zabývali právním postavením obcí, uspořádáním komunálních voleb, institucí místního referenda a rozsahem pravomocí orgánů obce. Na úkor toho však mírně poddimenzovali podkapitolu o vyšších územně samosprávných celcích a spolehli se spíše na odkazování na různé zákony, které tento okruh samosprávy upravují.

Další kapitola nazvaná „Realizace principu dělby moci v ústavě České republiky“ je pokusem o názorné vysvětlení pozitivních a negativních rysů ve fungování systému dělby moci v naší parlamentní demokracii na pozadí historických tradic naší ústavnosti. Velmi dobře jsou zde popsány role, pravomoce a interakce mezi jednotlivými ústavními institucemi a orgány, jako jsou parlament, prezident, vláda a ústavní soud. Autoři se tu zmiňují i o důležitosti sílícího vlivu nestátních společenských institucí. Jedná se tu o jakousi charakteristiku funkcionálního mechanismu, kterým je zajištěn demokratický a ústavou zaručovaný chod společnosti. Nechybí tu ani nástin možných ústavních změn, např. v oblasti zavedení přímé volby prezidenta republiky či obligatorního a fakultativního referenda.

V desáté kapitole se čtenář může seznámit s právním pojetím občanských práv a svobod, které v naší demokratické společnosti znamenají nedotknutelnou hodnotu a jsou zajištěny již v preambuli Ústavy České republiky a v Listině základních práv a svobod. Na tuto zmínku volně navazuje i poslední kapitola knihy, která je věnována právě vysvětlení jednotlivých práv a svobod obsažených v Listině. Autoři tu k jednotlivým pojmům velmi správně připojují stanoviska a rozhodnutí Ústavního soudu, který na dodržování těchto práv a svobod při aplikaci zákonů na konkrétní případy ze strany obecních soudů dohlíží.

Kniha tedy poskytuje základní přehled o současném stavu ústavního pořádku České republiky včetně toho, jak bylo tohoto stavu dosaženo v historickém vývoji prostřednictvím vzájemných interakcí mezi politickými aktéry a společenskými tlaky. Práce poskytuje exkurz do vzájemných vztahů mezi ústavními institucemi z hlediska jejich pravomocí, a to „de lege lata“ i možného „de lege ferenda“. Kniha neupírá těmto institucím význam pro stabilitu demokracie, ale dává i prostor pro diskusi o nezbytnosti některých z nich (viz např. často diskutovaný Senát). V práci jsou uvedena úplná znění základních norem ústavního pořádku a vysvětlující autorské komentáře k jejich jednotlivým ustanovením.

Četné přílohy nabízejí kromě úplného znění Ústavy a Listiny i přehledný obraz výsledků voleb do zastupitelských orgánů v období znovuzrození demokracie a mapují pluralitu stranického systému až do voleb v roce 1998. V přílohové části najdeme i schémata popisující fungování ústavního pořádku a rozdělení republiky na samosprávné kraje. Nechybí ani vyobrazení národních symbolů naší vlasti. Publikaci lze rozhodně doporučit jako učební materiál pro všechny ty, kteří chtějí získat ucelenou představu o principech fungování našeho ústavního systému.

  1. Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek, V.: Ústavní systém České republiky. Základy českého ústavního práva. 3. aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 1999.

Jak citovat tento text?

Simota, David. A. Gerloch, J. Hřebejk, V. Zoubek: Ústavní systém České republiky [online]. E-polis.cz, 14. duben 2005. [cit. 2025-02-18]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/a-gerloch-j-hrebejk-v-zoubek-ustavni-system-ceske-republiky.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Mgr. David Simota

Autor:

Bc. David Simota, DiS.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.29 hvězdiček / Hodnoceno: 7x


Přidat komentář

Vložit komentář

Pavel

pondělí, 22. prosinec 2008
05:52

to Pavel N.: kde se to dá sehnat? prodávají to na internetu?


Napsal: Pavel [Odpovědět]

Pavel N.

čtvrtek, 14. duben 2005
23:56

Je opravdu otázkou, zdali tzv. dvojjediná ústava je poztivní nebo spíš problémová forma konstituce. Tak např. jestliže jedna část tvrdí, že obce jsou autonomní ve vydávání vyhlášek v samostatné působnosti a druhá část konstituce si stojí za principem, že ukládat povinnosti lze pouze zákonem (přičemž normotvorba samosprávy se nepovažuje za zákonodárství), pak se tento konflikt řeší různými metodami, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Obecní zřízení tím spíše dlouhodobě trpí. Kdyby existoval ústavní soud jen pro věci územní samosprávy, dobře by se uživil. Takže souhlasím, že je to skutečně zvláštní konstrukce. Ostatně, nikdo dnes přesně neví, jak se třeba zachová prezident Klaus během vládní krize. Stačí si přečíst text Ústavy a najde se tam hned několik praxí ještě neozkoušených ustanovení...


Napsal: Pavel N. [Odpovědět]