Socialismus a jeho pozitiva

Socialismus má bohužel v našem kulturním prostředí velmi špatný zvuk a hlavně těsně po roku 1989 to bylo bráno slovo socialismus skoro jako nadávka. Řada lidí totiž má pod svou rozlišovací úroveň schopno vidět rozdíl mezi socialismem a komunismem.

Socialismus a jeho pozitiva

Socialismus má bohužel v našem kulturním prostředí velmi špatný zvuk a hlavně těsně po roku 1989 to bylo bráno slovo socialismus skoro jako nadávka. Řada lidí totiž má pod svou rozlišovací úroveň schopno vidět rozdíl mezi socialismem a komunismem.

Slovník cizích slov definuje socialismus jako „různé teorie o sociálně spravedlivém uspořádání společnosti.“ To v sobě zahrnuje celou škálu různých teorií a proto je socialismus považován za nejrozsáhlejší ze všech ideologií (Heywood, 1994, s. 92). Pod svými mohutnými křídly pod sebou sjednocuje od utopického komunismu až po sociální konzervatismus (Cabada, Kubát, 2002, s. 150). Hlavními výhodami socialismu je jeho šíře a flexibilita. Žádná jiná ideologie se nedokázala tak dobře přizpůsobit se měnícím se historickým podmínkám. Navíc, jedna ze základních vizích socialismu je vize lidí žijících ve vzájemné harmonii a míru. (Heywood, 1994, s.94). Z toho lze předpokládat, že tato ideologie ani jen tak nezahyne.

Něco málo z historie socialismu. Socialismus vznikl jako negativní reakce na sociální a ekonomické podmínky, které v Evropě zplodil sílící průmyslový kapitál (Heywood, 1994, s. 92). Samotný termín se poté objevuje poprvé ve Velké Británii roku 1827 v Družstevním časopise.

Před chvílí jsem nastínil jednu ze základních vizích socialismu. Ta souvisí s kolektivistickým myšlením (na rozdíl od individualistických liberálů). Zde platí výrok Johna Donneho: „Žádný člověk není sám o sobě ostrovem a každý člověk je kouskem kontinentu, součástí pevniny.“ Základem socialistické myšlenky je společnost. Atomizovaný jedinec je neschopný se postarat sám o sebe a proto se musí sdružovat do sociálních skupin.

Socialismus ve své pospolitostí podobě měl spravit to, co kritizují socialisté na kapitalismu. Podle liberálů a konzervativců jsou lidé v zásadě egoističtí a hrabiví, sledující své osobní zájmy. Podle socialistů tyto vlastnosti patří společnosti, která odměňuje sobecké a zištné chování. Lidé, podle socialistů, nejsou „maximalizátoři prospěšnosti či užitku“. K takovému chování je nutí kapitalismus. (Heywood, 1994, s. 96)

Pokud tedy lid můžeme považovat za sociální bytosti, tak jejich přirozený vztah nemá být konkurence či soutěživost, ale právě vztah spolupráce. Spolupráce má morální a ekonomický význam. Díky spolupráci mohou lépe vzniknout vztahy přátelství, sympatie či náklonnosti. Důležitá je také energie celku. V zásadě ideální vizi všech pravověrných socialistů shrnul Marx do své slavné věty: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“ , což by se dalo přeložit ve smyslu, že jedinec pracuje pro blaho společnosti, aniž by pro něj hrála roli osobní odměna (Heywood, 1994, s. 97).

Dalším výrazným pozitivním prvkem socialismu je snaha o rovnost. Podle myšlenek socialistů je většina forem nerovnosti výsledkem nerovného zacházení ze strany společnosti a nikoli výsledkem nerovné výbavy od přírody. Záruka rovnosti se u socialistů stala jednou ze základních. Svůj potenciál musí plně rozvinout každý člověk a ne jen privilegovaná vrstva. (Heywood, 1994, s. 101).

Marx viděl sociální rovnost (jako všechno jiné) docela radikálně. On by byl plně uspokojen jen za stavu, kdy budou výrobní prostředky ve společném vlastnictví všech, tj. absolutní rovnost.

S tím souvisí snad největší sen utopických socialistů a marxistů. Tím je svět bez třídní společnosti. Příručka Základy marxistické filosofie z roku 1961 to vidí takto: „ Aby kapitalista zmizel, a přitom ne z vědomí, ale ze společenského života, je třeba zbavit ho vlastnictví výrobních prostředků. (..) Třídy vznikly živelným vývojem společnosti, který vedl k vzniku soukromého vlastnictví a ekonomické nerovnosti mezi lidmi. Zrušit třídy může naproti tomu jen uvědomělý třídní boj proletariátu, který se domáhá nastolení vlastního politického panství. Třídní panství proletariátu je nutný přechodný stupeň na cestě k odstranění všech třídních rozdílů. Proletariát se nechápe politické moci, aby navždycky upevnil své třídní panství jako všechny dříve vládnoucí třídy. Proletariát se chápe moci, aby zrušil jakékoliv dělení společnosti na třídy a přivedl společnost k úplnému komunismu, v němž stát nebude existovat.“ (Je ovšem otázkou, zda proletariát, který se jednou chopil moci, tuto moc znovu pustí…) Představme si skutečnost, že by to opravdu fungovalo. Pak se pohybujeme v dokonalé společnosti. Jenže, název utopický socialismus není pro nic za nic. Toto zřízení by bylo možné jedině za předpokladu, že by byl člověk tvorem dokonalým. Jenže to on není a nejbližších několik stovek let asi ani nebude. Přesto je likvidace společenských tříd myšlenka, která by (v demokratické a nenásilné míře neměla zapadnout). Už dnes se může každý člověk stát tak trochu kapitalistou. Což je pravý opak, než si Marx představoval.

Základní pozitiva socialismu a jeho programové cíle lze shrnout do tří slov – pospolitost, spolupráce a rovnost.

Tyto zásady ctí v současnosti nejrozšířenější směr socialismu – sociálně-demokratický socialismus, který se snaží kombinovat výhody socialismu s výhodami ostatních ideologií (zejména liberalismu).

Vznik sociálně demokratického hnutí lze vypozorovat společně se sílícím dělnickým hnutím a s rozšiřováním volebního práva. První volenou socialistickou vládou byla sociální demokracie ve Švédsku roku 1920.

V roce 1932 probíhala celosvětově hospodářská krize a hledala cesta jak z ní ven. Recept našla švédská sociální demokracie a chvilku po ní i američtí demokraté v systému New Deal. To byla snaha o syntézu soukromého vlastnictví výrobních prostředků s centrálním demokratickým zřízením (Cabada, Kubát, 2002, s. 156). Takováto státní asistence pak dala za vznik modernímu sociálnímu státu.

Ten se opíral o myšlenky Johna Maynarda Keynese. Ten kritizoval laisser faire (liberální způsob, doslova nechat volně plynout) prostředí za nejistotu, kde podnikatel má sklon v neúspěšném období neinvestovat a držet peníze. Což vede k nižším ziskům a tím nižším mzdám či vyšší nezaměstnanosti (Cabada, Kubát, 2002, s. 157). Ke snižování nezaměstnanosti a spravedlivějšímu rozdělování bohatství prosazoval zásahy státu do ekonomiky, tzv. státní intervencionismus. Zde viděl tři možnosti – úpravu rozdělování důchodů regulací daní; „zlevnění peněz“ dlouhodobě nízkou úrokovou mírou; politiku programů veřejných prací financovaných ze státního rozpočtu s nevyrovnaným státním rozpočtem (Cabada, Kubát, 2002, s. 157).

Tyto body se pak staly hlavním pilířem sociálního státu, který prosazovaly sociální demokracie v západní Evropě po druhé světové válce (a Špidla u nás po r. 1998). Pro welfare state (který prosazoval mj. už Bismarck pod termínem Wohlfahrtstaat) některé věci: minimální mzda, zajištění bydlení a vzdělání pro všechny, redistribuce příjmů, rovnost příležitostí, stipendia, bezplatné školství a zdravotnictví, poskytování slev na státních železnicích pro studenty a důchodce, důchody, sociální dávky, zdravotní a sociální pojištění, invalidní zajištění, mateřské dávky, větší role státu při redistribuci bohatství, vyšší daňová zátěž, dávky v nezaměstnanosti, tripartita, role odborů, zajištění pracovních práv a vysoký podíl veřejných výdajů státu na HDP.

Takovýto sociální stát měl za cíl vytvořit společnost s menšími sociálními rozdíly a chránit jednice během celého jeho života. Většina socialistů po druhé světové válce věřila, že „stát blahobytu představuje vrchol dlouhodobého procesu vývoje občanských práv a že sociálně orientované systémy budou postupně expandovat a ekonomický rozvoj bude vždy doprovázen stále širší realizací sociálních práv.“ (Giddens, 2001, s. 19)

Jenže první verze sociálního státu se ukázala jako neudržitelná. Na začátku 70. let 20.století byla role odborů velmi silná, rostly mzdové náklady, byrokracie a rostlo přerozdělování státních zdrojů. Když se k tomu připočetly ropné šoky a s nimi nárůst nezaměstnanosti a růst inflace, znamenalo to konec sociální demokracie starého stylu (Giddensův termín) a nástup neokonzervativních stran. (Cabada, Kubát, 2002, s. 158).

V 90.letech 20.století začala neokonzervativní strany vytlačovat obměněná sociální demokracie. Vše začalo v roce 1987, kdy Labour party přehodnotila po třech porážkách svou politiku a položila důraz spíše na trh než společenské vlastnictví (Heywood, 1994, s. 111). Například v Norsku tamní sociální demokraté dva roky mezi lety 1986-88 zpracovávaly podměty na reformu. Na obhajobu individuálních zájmů se přestalo pohlížet jako na nežádoucí a strana se měla stát „otevřenou stranou“, jejímž prostřednictvím by mohly prosazovat své požadavky různé skupiny (Giddens, 2001, s. 25).

S novou koncepcí sociální demokracie přišel jako první Bill Clinton se svými New Democrats. Následoval ho Tony Blair s programem New Labour a Gerhard Schröder s myšlenkou Neue Mitte. Uceleně pak shrnul myšlenky nového směru Anthony Giddens ve spise Třetí cesta: Obnova sociální demokracie (The Third Way: The Renewal of Social Democracy).

Giddens definoval šest základních charakteristik Třetí cesty: nová politika (jdoucí přímo k lidem); nové vztahy (spojující stát s občanskou společností); příspěvková politika (sociální investice, především do školství a infrastruktury); reforma zaopatřovacího státu (tj. nalezení nové rovnováhy); nový vztah k životnímu prostředí; angažovanost ve světě. (Cabada, Kubát, 2002, s. 159).

Hodnoty uznávané Třetí cestou jsou: rovnost; ochrana sociálně slabých; svoboda jako autonomie; žádná práva bez povinností; žádná autorita bez demokracie; kosmopolitní pluralismus; filozofický konzervatismus. (Giddens, 2001, s. 62)

Program Třetí cesty je následující: radikální střed; nový demokratický stát (stát bez nepřátel); aktivní občanská společnost; demokratická rodina; nová smíšená ekonomika; rovnost jako inkluze; pozitivní veřejné sociální služby; stát sociálních investic; kosmopolitní národ; kosmopolitní demokracie. (Giddens, 2001, s. 65)

Program Třetí cesty představuje novou koncepci socialismu pro 21.století. Jak jsem uvedl na začátku, jednou z největších výhod socialismu je jeho flexibilita. V rámci klasických socialistických zásad jsou obsaženy nové problémy a výzvy. Právě spojení socialistických a liberálních výhod by dle mého názoru mělo vytvořit co nejvíce ideální ideologii (protože, jak víme, ideální ideologie nebude vytvořena nikdy). I přes své některá negativa přináší socialismus zcela jasně pozitivní přínos do historie i budoucnosti lidského bytí. A rozhodně nenastane situace, kterou prorokovala Marghatet Thatcherová v roce 1983. Nikdy nenastane smrt socialismu.

Použitá literatura:

1. Cabada, L., Kubát, M. (2002). Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia
2. Giddens, A. (2001) Třetí cesta. Praha. Mladá fronta
3. Heywood, A. (1994) Politické ideologie. Praha. Victoria Publishing
4. Šik, O. (1990) Socialismus dnes? Praha. Academia
5. Základy marxistické filosofie. Praha 1961. Státní nakladatelství politické literatury

Autor: Mgr. Jindřich Čermák

V letech 2000-01 student politologie a historie na FF UK, od roku 2002 student politologie na Fakultě filozofické ZČU v Plzni. V odborné činnosti se věnuje zejména volebním systémům, politickému systému České republiky a komu

[Nahoru ↑]

Přidat komentář

Další články autora

Plnočelná nahota české politiky

Volby do Národní rady Slovenské republiky 2002

Polyarchie jako základ moderní demokracie

Další články z rubriky

Transformace guerillového hnutí Tupamaros v politickou stranu

Otázka politických strán ako aktérov prechodu k demokracii

Teória demokracie a koncept verejného záujmu

Vložit komentář