Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939

 14. květen 2005  Markéta Kolářová   komentáře

V 16.století se v českých zemích neobjevovaly ještě noviny v pravém slova smyslu, ale vznikaly v hojné míře letáky, které informovaly o politických, náboženských a válečných otázkách. Právě tato témata byla bedlivě sledována cenzory. V letech 1546-47 se v letácích prosazovala protipanovnická kampaň, která vyvolala četná cenzurní opatření, na něž navazovala později další. Nejprve panovník Ferdinand I. tyto protipanovnické letáky promíjel, ale po posílení moci Habsburků po vyhrané válce v Německu sáhl k ostřejším opatřením.

Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939

Cenzura za prvních Habsburků

V 16.století se v českých zemích neobjevovaly ještě noviny v pravém slova smyslu, ale vznikaly v hojné míře letáky, které informovaly o politických, náboženských a válečných otázkách. Právě tato témata byla bedlivě sledována cenzory. V letech 1546-47 se v letácích prosazovala protipanovnická kampaň, která vyvolala četná cenzurní opatření, na něž navazovala později další. Nejprve panovník Ferdinand I. tyto protipanovnické letáky promíjel, ale po posílení moci Habsburků po vyhrané válce v Německu sáhl k ostřejším opatřením. Roku 1547 vydal nařízení, které říká, že tiskaři a prodavači hanlivých letáků a knih mají být bez milosti utopeni. Vydávání takových listin bylo celkem jednoduché kontrolovat, protože existovala jen jediná tiskárna, a to tiskárna Bartoloměje Netolického, jenž byl panovníkův přítel. Nicméně tiskaři zas tak přísně nedbali panovníkovu nařízení a protipanovnické letáky tiskli dál, navíc se vozily i zakázané knihy z ciziny. Bylo to však spojeno s nebezpečím a někteří tiskaři byli popraveni (např.pán Jan Olivetský z Olivetu). Tento stav, kdy cenzoři byli v područí panovníka, trval až do roku 1562. Tento rok byla cenzura svěřena do rukou arcibiskupovi Brusovi z Mohelnice. To prakticky znamenalo, že tiskaři, kteří tiskli nejen zprávy válečné a politické, ale nyní i náboženské museli nejprve vše předkládat cenzorům. Další změna ve vývoji cenzury nastala roku 1594, kdy Rudolf II. vydal nařízení o tištění a vydávání traktátů a novin. Cenzurou byl pověřen arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé a tiskařům bylo doporučeno aby nezkoušeli raději nic vydávat bez toho, aby to nejprve předložili arcibiskupovi. Dále bylo vydáno, že právo tisknout noviny mají pouze čtyři pražští tiskaři, kteří se střídali po měsíci ve vydávání zpráv. První, který takové noviny vydal byl roku 1597 Daniel Sedlčanský. Dalším důležitým nařízením bylo nařízení Rudolfa II. roku 1608, pod tlakem špatných vnitřních i vnějších poměrů v zemi, o předkládání tisku nejen arcibiskupovi,ale nově i české dvorské kanceláři, která definitivně rozhodovala o vhodnosti tisku. Toto nařízení se ale opět nedodržovalo a nepovolené letáky a pamflety se tiskly dále. Důležitým rokem v cenzurní praxi byl rok 1609 a přijetí České konfese, která zrovnopravňovala katolíky a nekatolíky. Katolíci předkládali spisy k cenzuře arcibiskupovi, nekatolíci pak defensorům univerzity. Ovšem Matyáš II.zasáhl významně do cenzury, když přikázal, že všechny spisky (tzn.noviny, knihy i písničky) se musejí předkládat na radnici a odtud pak přímo císaři nebo místodržícím. Tak zavedl kromě cenzury církevní, která však byla v českých zemích slabá, i přímý státní dozor nad tiskem.

Cenzura v době pobělohorské , v 17. a 18. století

Po bitvě na Bílé hoře zaznamenala celá česká společnost hluboký úpadek a to samé platilo i o tisku. Byla to doba mohutného poněmčování a to se nevyhnulo ani novinám. Vycházely pouze německé noviny, které se nesly v duchu pochlebování dvoru a procházely kontrolou cenzurního úřadu. Vycházely v nich pouze krátké zprávy z Vídně a z českých zemí pouze kusé informace. První české noviny se objevily až v 18.století a byli také silně ovlivněné cenzurou, protože lichotily panovníkovi a dvoru. První opravdové české noviny vydával až Václav Matěj Kramerius od roku 1789. Tyto noviny sloužily hlavně na obranu českého jazyka a vlastenectví, ale Kramerius v nich, s ohledem na přísnou cenzuru, dával mimo jiné i šikovný a nenápadný návod jak bojovat proti germanizačním snahám. Tyto noviny byly velmi populární, což šlechta nesla nelibě a pomýšlela na vydávání nových českých novin jako jakýsi protipól novin Krameriusových. Ty byly nakonec stejně podrobeny značné pozornosti cenzorů a snížen jejich náklad.

1. polovina 19.století

České politické novinářství představují na začátku 19.století Pražské noviny v jejichž čele stál Josef Linda. Politické zpravodajství bylo v Pražských novinách celkem krátké a k rakouské vládě loajální. Způsobila to zostřená cenzura, která znemožňovala volnější projev nebo svobodnější názor. Podle předpisů z roku 1810 se musel cenzuře předložit každý materiál již v rukopise a pak znovu už hotový otisk celého čísla. Dále v nich mohly být otištěny jen ty politické zprávy, které byly převzaté z Wiener Zeitung a Ostereichische Beobachter, v nichž dělal cenzurní zásahy sám kancléř Metternich. Noviny tak dostávaly zcela zřetelně vládní charakter a Linda, který byl vážně nemocen, již nedokázal úřednické šikaně odporovat a úroveň Pražských novin tak upadala. V 19.století se již začínají objevovat první české časopisy, které byly zpočátku spíše vědecké. U zrodu stál Josef Dobrovský se svým Bohmische Literatur auf das Jahr. Brzo se v tomto časopise začal projevovat Dobrovského kritický duch a to mu způsobilo řadu nepříjemností. Po dvou číslech se Bohmische Literatur přestala vydávat z rozhodnutí samotného českého kancléře a předsedy cenzurní komise dr. Cleryho. Dobrovský se nevzdal a přejmenoval časopis na Literarrische Magazin fur Bohmen und Mahren, jehož život končí po třetím čísle, protože se Dobrovský nevzdal své kritiky sporných momentů české historie i dvora. Dalšími časopisy které vycházejí na počátku 19.století jsou Hlasatel český, Krok a Časopis Českého muzea.

Počátky české politické žurnalistiky

Před rokem 1848 nebyl stav českého politického tisku nijak uspokojivý. Vycházely vlastně pouze Pražské noviny, kde se však objevovaly jen krátké informace ještě korigované cenzurou. Významnou změnu přinesl císařský patent z 15.března 1848, který zrušil cenzuru a zavedl svobodu tisku. Vzniká tak mnoho nových politických časopisů (u nás např.Národní noviny, Pražský večerní list a Noviny Lípy slovanské). Na vládě nezávislé české noviny a časopisy sledovaly jeden cíl: proklamovat a hájit české zájmy na poli kulturním, hospodářském i politickém. Významným časopisem je- J.K.Tylem řízený- Pražský posel, který se v roce 1848 stává politickým týdeníkem určeným lidovým vrstvám. Ve svých článcích prosazoval Tyl zastoupení českých občanů ve veřejných orgánech, kritizoval šlechtická privilegia a postavil se za všeobecné volební právo bez daňového cenzu. Tyl v Pražském poslu působí do konce roku 1848 a od roku 1849 působí v Sedlských novinách, které už však vychází za změněné politické situace. Byla vydána oktrojovaná ústava a s ní nový tiskový a shromažďovací zákon. Sedlské noviny zanikají roku 1849.

Tisková opatření po porážce revoluce 1848

Po revoluci prodělávala žurnalistika všeobecný úpadek. Vládou byly kritizovány a omezovány všechny politicky nezávislé noviny což vedlo až k jejich zániku. Dne 4.března 1849 byla vyhlášena oktrojovaná ústava v níž se mimo jiné pravilo: „každý má právo slovem, písmem nebo tiskem mínění své svobodně projevovati, Tisk nesmí se cenzuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný“ . Ale již několik dní po vydání této ústavy byly přijaty represivní zákony a vznikl nový tiskový patent, který znamenal zhoršení oproti předchozím tiskovým poměrům. Především byli přijaty tzv.kauce což byla částka, kterou měl složit vydavatel listu. Měla ručit za eventuální pokuty a mohla i zcela propadnout. Pohybovala se okolo 1000-3000 zlatých podle místa a způsobu vycházení. Toto opatření vedlo jak v Praze tak i jinde k zániku politických novin. Kromě toho ještě v Praze řádilo vojenské velitelství, které zastavilo vydávání např.Havlíčkových Národních novin. 6.září 1850 byla zavedena inzertní daň, která zhoršovala hospodářskou situaci listu. 6.července 1851 byl zaveden systém výstrah,který znamenal totální zánik nezávislého politického tisku. Ustanovení, že po dvou písemných výstrahách, může být list zastaven pouhou administrativní cestou, bylo opatření, které neustál ani jeden list, nechtěl-li být listem vládním. 27.května 1852 bylo vydáno další nařízení podle něž bylo k vydávání novin potřeba povolení policejního ministerstva, kromě kaucí, systému dvojí výstrahy a inzertní daně, další hřebík do rakve nezávislému politickému tisku. V Praze se po těchto nařízeních vydávaly pouze dva listy a to vládní Pražské noviny a na Moravě Moravské noviny a 6 listů Německých. Nezávislé české politické noviny tedy v období Bachova absolutismu nevycházely. Nahrazovali je časopisy, které se zabývaly především vědeckou, literární, odbornou a humoristickou tematikou. Bylo jim umožněno vydávat i krátké nepolitické zprávy a měli velký význam pro výchovu a uvědomování českého čtenáře. Byly to časopisy Lumír, Obrazy života, Týdeník, který byl později nahrazen !časopisem! Hospodářské noviny a Humoristické listy, které byly velmi úspěšné pro jejich vtipné náražky na absolutismus.

2.polovina 19.století

Tiskový zákon z roku 1862 přinesl určité ulehčení a alespoň nějaké předpoklady pro rozvoj tisku. Tisk vyjmul z pravomoci policejních úřadů a podřídil jej soudům. Byl zrušen systém dvojí výstrahy a udělování koncesí policejním ředitelstvím. Ale byla ponechána povinnost skládat kauce, platit inzertní daň a novinářský kolek. Na druhou stranu bylo přijato nové omezení a to, že úřad mohl zabavit závadný tisk a zakázat jeho rozšiřování. Cenzura politického tisku byla svěřena do rukou státním zastupitelstvím, jež musela pročíst předložené listy co nejdříve, aby mohly být zabaveny pokud by byly obsahově závadné. Pro český tisk znamenají tato léta dobu největšího politického útisku.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tisk postupně rozvíjel. Přispěl k tomu opět nový tiskový zákon, který v průběhu let zrušil ty zákony, které tisk omezovaly. Tento zákon sestával z několika menších nařízení, která postupně rušila nařízení dílčí. V roce 1869 byly zavedeny tiskové porotní soudy, 1874 zrušena inzertní daň, 1894 zrušena novinářská kauce a 1899 zrušen novinový kolek. Každý dílčí úspěch se projevil zvýšením počtu českých politických novin. Vznikl tak časopis Čas, Hlas nebo Národní listy, kde působil i Jan Neruda.

20.století

Na začátku 20.století je česká žurnalistika stále rozdělena na dva tábory - tisk buržoazních stran a tisk dělnický, nicméně oba tisky již jsou velmi kvalitní a novinářská práce na vysoké úrovni. Mezi tisk buržoazních stran patřil např. deník Venkov, Národní listy nebo Naše listy a mezi tisk dělnických stran se řadilo např. Právo lidu, Rovnost, Rudé květy a Omladina.

Český tisk za 1.světové války

Na začátku 1.světové války byla vydána řada opatření týkajících se tisku. Tato opatření se týkala cenzury převážně sociálně demokratického a národně socialistického tisku. Celkem bylo v prvních týdnech války zastaveno na 46 titulů, což umožňoval předběžně přijatý zákon o suspenzi tiskové svobody. Roku 1914 to bylo opatření proti listům, které nevycházely denně, a to, že nesměly mít žádná zvláštní válečná vydání, deníky mohly mít pouze jedno zvláštní vydání za den a další zvláštní vydání mohla obsahovat jen zprávy, které kancléř dodá s tím, že jsou nezávadné. Řada deníků proto raději nevydávala žádné zprávy, které by mohly vzbudit pozornost cenzury a jejich obsah tak byl velmi tristní. Cenzura sledovala nejen obsah listů, ale i grafickou úpravu. Noviny a časopisy měly velmi omezený zdroj informací. Dostávaly loajálně upravené články, které musely vydávat za články redakční. Zpravodajství z ciziny převzala Wolfova tisková kancelář, která dodávala zkreslené informace. Jediný prostor, který novinám zůstal, bylo vydávání zpráv o jednotlivých dnech a týdnech války, drobné zprávy, fejetony, nedělní přílohy apod. Téměř po celou dobu války, až do roku 1917, zastával tisk loajální postoj k habsburské monarchii, což lze doložit mnoha články např. ve Venkově.

Cenzura za 1.republiky

Po válce a vzniku samostatné československé republiky byl co se týče tisku nejprve značný chaos. Nově vzniklá republika přejala zákonem z 28.října 1918 prozatím zákony habsburské monarchie a ani nová ústava z roku 1920 nepřinesla, co se týče tisku, nějaké převratné změny. Byla zabezpečena svoboda tisku a zákaz cenzury, právo v mezích zákona projevovat názor slovem, písmem, tiskem, obrazem atd., rozumí se tím, ale v mezích zákonů rakousko-uherských. Ústava tedy proklamovala svobodu tisku, ale zákon ze 14.dubna 1920 stanovil výjimky z této zásady pro dobu války nebo nepokojů, a pro toho, kdo by tento zákon porušil, vysoké pokuty (až kolem 10 000 Kčs). Novináři byli s těmito poměry hrubě nespokojeni a domáhali se vydání nového tiskového zákona. Několik návrhů sice ve sněmovně padlo, ale vždy bezvýsledně a pravdou je, že za celou dobu existence 1. republiky nebyl přijat nový tiskový zákon. V platnosti byly pouze částečně novelizované zákony habsburské a několik málo nových nařízení. Tento chaotický systém více jak padesáti nařízení tak naopak omezoval tiskovou svobodu a po vůli nebyl zejména komunistickému tisku, který neměl v demokratické republice příliš pevnou půdu pod nohama. Především vydání Zákona na ochranu republiky po atentátu na E.Beneše značně znevýhodnilo komunistický tisk, který přestal být vydáván a jeho vydávání bylo trestné. Dalším významným krokem byla tisková novela z 30.května 1924, která stavěla křivá obvinění, nactiutrhání v tisku apod.na úroveň trestním zákonům. Za to byl odpovědný ten, kdo takový článek napsal, objednal, nařídil jeho uveřejnění nebo podal informace, které byli jeho obsahem.

Na základě uvedených zákonů probíhala za první republiky mohutná cenzura tisku komunistického, který se zabavoval, dále pak tisku německých nacionálů. Bylo také znemožňováno prodávání tohoto tisku na novinových stáncích a vydavatelům hrozily vysoké pokuty. Významným zákonem byl pro žurnalistiku také Malý tiskový zákon vydaný v roce 1933, který zhoršoval kolportáž, dopravu zahraničních časopisů a zakazoval letáky vydávané komunisty pro mládež a umožňoval zákaz komunistického tisku administrativní cestou. Dále přikazoval listům otiskovat projevy prezidenta nebo členů vlády a to beze změny daného textu. Tisku se částečně dotýkaly i další zákony např.zákon o rozpouštění a zastavování politických stran z roku 1933 a zákon o obraně státu z roku 1936.

V Československé republice působilo zhruba 1300 novinářů, kteří se sdružovali v novinářských spolcích. Nejstarším z nich byl Spolek českých žurnalistů, založen již roku 1877. Členy se mohli stát novináři pracující nejméně pět let a mladší 40 let. Dalším spolkem byla Jednota českých novinářů. V roce 1911 vznikl Syndikát pražských deníkářů a poslední, v květnu 1926, vzniklý Syndikát československých novinářů. Novináři byli do těchto spolků přijímání omezenězejména z důvodů finančních.

Cenzura za 2.republiky

Na konci 30.let 20.století se počet deníků vydávaných v Československu pohyboval okolo 4000 titulů. S nástupem 2.republiky se tento počet značně snížil. Zapříčinila to nejen ztráta území a hluboká společenská krize, ale především cenzurní zásahy. Bylo to nařízení ze 17.září 1938, které znamenalo pozastavení ústavních zásad 1.republiky a tím i značné omezení tisku. 26.září 1938 byla zřízena Ústřední cenzurní komise, která měla provádět předběžnou cenzuru. Cenzura se postupně zhoršovala především pod tlakem Německa a gradovala v prosinci 1939 kdy byla cenzura svěřena do rukou tiskovému odboru předsednictva ministerské rady, v jehož čele stál agrární novinář Zdeněk Schmoranz. Změna se projevila tím, že cenzura byla prováděna již přímo v redakcích jednotlivých novin, navíc byl vydávány speciální předpisy pro šéfredaktory. V tisku se nesměla objevovat „bílá místa“, která by mohla skrytě kritizovat poměry. Tato místa musela být nahrazena nezávadným textem. V tisku bylo zakázáno publikovat jakoukoli kritiku vládních představitelů, přímé i nepřímé útoky na cizí státy nebo jejich představitele, kritiku připravovaných reforem, kritiku vojenských útvarů apod. Obsahy novin byly značně upravovány a postrádaly objektivitu.

Závěr

Z textu vyplývá, že nějaká forma cenzury se uplatňovala v tisku v každé době, někdy více někdy méně a výklad svobody projevu si vykládaly různé vlády různě. Česká žurnalistika však dosahovala poměrně brzy dobré úrovně a informovanosti, a pouze některé zásahy cenzurní bránily jejímu plnému rozvoji. Nicméně před první světovou válku a za první republiky dosahovala česká žurnalistika výborné úrovně a fungovala v duchu demokracie.

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/browse.phtml?f=download&id=859634

Použitá literatura:

  1. Beránková, Milena: Dějiny československé žurnalistiky I.díl, Novinář:Brno, 1981
  2. Beránkova, Milena: Dějiny československé žurnalistiky III.díl, Novinář:Brno, 1988

Jak citovat tento text?

Kolářová, Markéta. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939 [online]. E-polis.cz, 14. květen 2005. [cit. 2024-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html>. ISSN 1801-1438.

Autor Markéta Kolářová

Autor:

Autorka je studentkou politologie FF ZČU v Plzni.


[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.39 hvězdiček / Hodnoceno: 18x


Přidat komentář

Vložit komentář

Gorsky

středa, 23. listopad 2005
17:23

si trhni nohou Sašo.


Napsal: Gorsky [Odpovědět]

Alena Pojerová

pátek, 8. únor 2013
12:50

Můj dědeček dělal za války okolo r.1920 dvojníka ve Vídni panovníkovi.Tři lidé u naší rodiny to potvrdili.Vystoupil na balkon....Nevíte prosím vás,kde bych se něco mohla dozvědět více.


Napsal: Alena Pojerová [Odpovědět]

Catumbelan

pátek, 1. srpen 2014
09:43

to Alena Pojerová: "Jára Cimrman ležící spící"!!!


Napsal: Catumbelan [Odpovědět]

Saša

úterý, 17. květen 2005
10:19

v tomto článku znedůvěryhodňují i jeho obsah.
A také znemožňují užít výtisk článku jako učební pomůcku! To svým dětem přece nemohu předložit jako pramen poznání národní minulosti, to bych jim kazil vzdělání.


Napsal: Saša [Odpovědět]