Vojenská správa v Československé republice v letech 1918–1938

 4. srpen 2014  Filip Šimek   komentáře

Tématem tohoto dokumentu je vojenská správa v období první Československé republiky, to znamená zpracovaným obdobím je rozmezí let 1918 až 1938.Mezi cíle práce patří zpracování základních informací o primárním institucionálním zakotvení úřadů, institucí a orgánů v systému prvorepublikové vojenské správy a rovněž se pokusím vymezit vztahy nadřízenosti a podřízenosti mezi nimi. Mezi zmíněnými orgány samozřejmě nemůže chybět ani Ministerstvo národní obrany jako stěžejní orgán státní správy v oblasti vojenské a obranné, ani dělba vojenské správy na nižších úrovních.

Vojenská správa v Československé republice v letech 1918–1938Vojenská správa v Československé republice v letech 1918–1938

Několik vět bych v dokumentu rád věnoval i nebojovým institucím například vědecké, pomocné a podpůrné činnosti, bez kterých by se bojová část československé branné moci neobešla.

Odborná knižní literatura (kterou jsem ostatně také použil a je uvedena v seznamu literatury) poskytuje kvalitní zdrojový materiál, nicméně je třeba podotknout, že se tématu věnuje jen v základních informačních liniích. Z neknižních zdrojů poskytuje podrobné informace odpověď Pavla Minaříka na serveru vojenstvi.cz. Podobná témata byla rovněž zpracovávána v rámci diplomových prací. Jedná se například o práci „Vojenské soudnictví po II. světové válce“ obhájenou v roce 2013 na Masarykově univerzitě v Brně, dále práci „Vojenské trestní právo v Rakousku a ČSR“ obhájenou v roce 2012 na Západočeské univerzitě v Plzni nebo „Vývoj československého vojenského trestního práva 1918-1989“ z téhož roku i univerzity. Jako příklad rigorózní práce mohu jmenovat „Československá vojenská justice ve Velké Británii v letech 1940-1945“ z roku 2003 a Univerzity Karlovy.

Ministerstvo národní obrany jako vrchol vojensko-správní pyramidy

Československá armáda nevznikla paralelně, respektive v návaznosti na samotný vznik Československé republiky na podzim roku 1918. Kořeny branné moci sahají do doby první světové války.[1] Zatím centrálně neinstitucionalizovanou armádu tvořily jednotky Legií jakožto zahraničních ozbrojených sborů, vojáci rakousko-uherské armády a domobranecké útvary, které tvořili čeští a slovenští vojenští zajatci v Itálii. K ustavení armády jako takové došlo až v prosinci roku 1919 z rozkazu prezidenta republiky.[2]

Ministerstvo národní obrany jako nejvyšší vojensko-správní orgán republiky vznikl 18. prosince 1918, zatímco Československá republika byla vyhlášena již 28. října téhož roku. Tato fakta mohou vést k mylnému závěru, že téměř dva měsíce po vzniku státu neexistoval orgán, který by se zabýval vojenskými záležitostmi na nejvyšší úrovni. Takový závěr je zavádějící; 30. října totiž z rozhodnutí Národního výboru vznikl v mimořádném postavení k tomuto výboru Výbor národní obrany s nejvyšším správcem československých vojsk jakožto výkonnou složkou. Vrchním velením bylo pověřeno Zemské vojenské velitelství v Praze. Zmíněný nejvyšší správce spolu s vrchním velitelem tvořili Vrchní vojenské velitelství, které bylo zrušeno 18. prosince 1918, a veškerá vojenská a obranná agenda přešla na nově konstituované ministerstvo národní obrany.[3]

Ministerstvo národní obrany (dále jen „MNO“) vzniká jako jedno z několika ministerstev 18. prosince 1918 na základě § 1 zákona č. 2/1918 Sb.[4] Není bez zajímavosti, že zpočátku panovalo ve mnou zpracované agendě dvojvládí – spolu s MNO totiž paralelně existovalo i československé ministerstvo války v Paříži s M. R. Štefánikem v čele. Po Štefánikově úmrtí ovšem zůstal post ministra války neobsazen a celé ministerstvo tak de facto přestalo existovat.[5]

MNO se stalo ústředním orgánem československé státní správy v oblasti vojenských záležitostí a v případě agendy obrany republiky. Jeho primárními úkoly se v rámci prvních fází stabilizace Československa stalo vybudování a sjednocování armády. Aktivita byla vyvíjena rovněž směrem k návratu zahraničních legií zpět do republiky a k přípravě na vojenské obsazení sporných území v pohraničních oblastech nově vzniklého státu. V neposlední řadě se oblastí zájmu tohoto orgánu stalo budování vojenského průmyslu.

Ministerstvo se do roku 1927 muselo vypořádat s velmi frekventovanými změnami a zásahy do jeho organizační struktury. Ke stabilizaci situace dochází až s rokem 1927, po kterém již nedochází k zásadním změnám. Úřad se organizačně členil na odbory, samostatná oddělení a další specifické orgány pomocného, kontrolního a poradního charakteru. Počet ministerských odborů se ustálil po četných reformách na šesti (viz níže) a samostatná oddělení byla postupně včleňována do již existujících odborů. V roce 1927 tak na ministerstvu existovalo pouze osobní oddělení. Mimořádné povahy nabyl v soustavě MNO Hlavní štáb fungující od 1. ledna 1921 do 9. března 1922 jako nezávislý.[6]

Hlavní štáb československé branné moci se dělil na několik oddělení (organizační, zpravodajské, operační, etapní, školské a výcvikové). V čele štábu stál náčelník se svými zástupci. Prvním náčelníkem byl francouzský divizní generál Maurice Pellé, druhým pak divizní generál Eugéne Mittelhauser. V roce 1926 se náčelníkem stal generál Jan Syrový.[7]

Presidiální odbor též zaujímal výsadní postavení. Jednalo se o součást, v níž se koncentrovala taková všeobecná problematika, která byla společná pro celé MNO. Tvořila ho tři oddělení (vojenské, politické a administrativní). V roce 1926 bylo z presidiálního odboru vyňato zahraniční oddělení s kompetencemi v oblasti vojenských přidělenců a včleněno do zpravodajského oddělení Hlavního štábu.[8]

Mezi další odbory patřily následující:

  1. I.            odbor – Všeobecně vojenský odbor – pěchota, tankové jednotky, jezdectvo, služby veterinární, zdravotnická, doplňovací, justiční a duchovní;
  2. II.            odbor – Dělostřelecký a zbrojní odbor – zabýval se problematikou dělostřelectva;
  3. III.            odbor – Letecký odbor – příslušný v oblasti leteckých vojenských sil a protivzdušné obrany;
  4. IV.            odbor – Technický odbor – do jeho kompetence patřilo vojsko ženijní, železniční, telegrafní a služby stavební a ubytovací;
  5. V.            odbor – Správní odbor – v roce 1937 přejmenován na Intendanční odbor, zabýval se rezortním rozpočtem a platy;
  6. VI.            odbor – Politicko-právní odbor – byla zde vyvíjena legislativní aktivita MNO, odbor připravoval návrhy zákonů ze svěřené agendy, spravoval personální záležitosti atd.[9]

Součástí MNO nebyly jen výše uvedené odbory, ale i speciální vojenské úřady. Typickým příkladem je Generální inspektor československých vojsk (později Generální inspektorát branné moci), jenž podléhal přímo ministrovi. V letech 1925 až 1927 post neexistoval. Jeho náplní práce byl výkon kontrolních pravomocí v oblasti kázně příslušníků armády, plnění vojenských předpisů atd. K rozšíření jeho pravomocí došlo v roce 1927 v souvislosti se vznikem funkcí inspektorů zbraní.

V přímé podřízenosti ministra národní obrany byl také Kontrolní sbor vojenské správy, který působil v oblasti finančně-kontrolní, dále například Úsporný komisař vojenské správy nebo Kancelář československých legií vzniklá v listopadu 1918. Ta byla kompetentní v záležitostech příslušníků legií, jejich opětovného začlenění do společnosti, badatelské a další zaopatřovací činnosti ve vztahu k nim. Při této kanceláři fungoval Evidenční úřad československých zahraničních vojsk, který likvidoval vojenská zařízení mimo území republiky. Ministrovým poradním orgánem se stal Armádní poradní sbor, který byl složen ze dvanácti řádných a třech mimořádných členů. Předsedal mu ministr a místopředsedou se stal Generální inspektor branné moci. Dozorem ve správní oblasti byla pověřena Hospodářská správní kontrola ministerstva národní obrany, nahrazená v roce 1925 Kontrolním sborem vojenské správy.[10]

Zcela neopomenutelnou je Francouzská vojenská mise, do ČSR vyslaná v roce 1919. Francouzští vojáci se zapsali do československých vojenských dějin svou prací v počátcích armády, kdy pomáhali s jejím budováním. V československé armádě zastávali nejvýznamnější funkce, byli zemskými veliteli i veliteli některých divizí. S jejím velitelem byla v letech 1919 až 1925 spojena funkce náčelníka Hlavního štábu. Postupně v ČSR působilo přibližně 200 francouzských poddůstojníků, přes 100 důstojníků a celkem 19 generálů. S účinností rozkazu prezidenta republiky se francouzská mise od roku 1926 stává poradní a funkce náčelníka Hlavního štábu se ujímá generál Jan Syrový. Ke zrušení de iure dochází až 31. ledna 1939, a to na základě rozhodnutí ministra národní obrany.[11]

Nejvyšší rada obrany státu

Jedná se o další významnou složku vojenské správy státu. Nejvyšší rada obrany státu vznikla na základě § 9 zákona obraně státu z roku 1936, ale existovala již od roku 1924 a její činností byla agenda obrany státu. Mezi členy se řadil předseda vlády, který radě též předsedal, a dále ministři vlády jmenovaní prezidentem republiky.[12] Na jednání této rady vždy participovali vojenští experti disponující poradním hlasem jako generální inspektor branné moci a náčelník Hlavního štábu.[13]

Mezi pomocné orgány se řadil meziministerský sbor obrany státu, jehož členy byli zástupci prezidia ministerské rady, všech ministerstev a kanceláře prezidenta republiky.[14] Společným pomocným orgánem pak byl určen generální sekretariát obrany státu, v němž zastával vedoucí funkci generální sekretář.[15] Nezastupitelnou funkci zastával od roku 1936 Nejvyšší hospodářský úřad, jenž v rámci své působnosti vykonával správu v oblasti hospodářství po deklarování branné pohotovosti státu. Jeho postavení odpovídalo v hierarchii státní správy ministerstvu. Dále vznikly při Hlavním štábu Rada pro opevňování a Ředitelství opevňovacích prací jako radě podřízená instituce.[16]

Mezi stěžejní právní dokumenty československé vojenské historie patří výše zmíněný zákon č. 131/1936 Sb. z. a n., o obraně státu. Na jeho základě se může přikročit k zásadním obranným opatřením organizačního i technického rázu. Zákon byl přijat ve světle zhoršující se bezpečnostní situace ve střední Evropě[17] a zabývá se mimo jiné organizací Nejvyšší rady obrany státu,[18] jejími úkoly,[19] statutem pomocných orgánů nebo brannou pohotovostí státu.

Teritoriální vojenská správa

Soustava vojenských velitelství podléhala centrálním vojenským orgánům, prezidentu republiky a MNO. Československá republika se dělila na čtyři vojenské oblasti, přičemž každá z nich měla své místně příslušné velitelství. Výchozí teritoriální jednotkou se stala v roce 1927 země, a to na základě zákona č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy. Zemská vojenská velitelství sídlila ve čtyřech československých městech – Praha, Brno, Bratislava a Užhorod (posléze Košice) a přímo podléhala MNO.[20]

V roce 1935 se zřizují sbory. Jedná se o vyšší jednotky. Podle nich se státní území dělilo na sedm jednotek, pro každou se samostatným velitelstvím sboru s dvojí podřízeností. V oblasti obecné velitelské kompetence podléhaly příslušným zemským vojenským velitelstvím, ve správní agendě a místní příslušnosti pak MNO.

Zemským vojenským velitelstvím byla podřízena do roku 1935 velitelství divizí, po roce 1935 pak velitelstvím sborů. Velitelství brigád podléhala velitelstvím divizí. Území republiky se rovněž dělilo do dalších 48 samostatných území pod správou doplňovacích okresních vojenských velitelství.[21]

Vojenská kancelář prezidenta republiky

Kancelář prezidenta republiky se na základě rozkazu prezidenta T. G. Masaryka dělila na dvě části – 1. lednem 1919 přibylo vojenské oddělení, které se v souladu se zákonem č. 654/1919 Sb. z. a n., kterým se zřizuje kancelář presidenta republiky, pojmenovává Vojenská kancelář prezidenta republiky. V čele vojenské kanceláře stál přednosta z hodnostního sboru vyšších vojenských důstojníků. Ve vojenských záležitostech se jednalo o nadřízeného veliteli Pražského hradu i Hradní stráži. Podřízen byl kanceláři jako takové.[22]

Byla zřízena jako pomocný orgán sloužící k výkonu pravomocí prezidenta republiky jako vrchního velitele veškeré branné moci, jak toto postavení vyplývalo z Ústavní listiny ČSR.[23] Zabývala se komunikací s MNO, dalšími orgány a veřejností nebo přípravou rozkazů prezidenta. Vypracovávala také zprávy vojenského charakteru pro další orgány a zabezpečovala vojensko-ceremoniální záležitosti výkonu prezidentského úřadu.[24]

Ostatní složky vojenské správy

Ve výše uvedených čtyřech kapitolách jsem se věnoval ústřední a zemské, případně ad hoc jiné organizaci vojenské správy. Tato kapitola slouží pro nástin specifických vojenských úřadů zajišťujících další vybrané náplně práce v rámci celého systému československého vojenství.

Orgány vojenské justiční služby

Součástí prvorepublikového československého MNO byla vojenská justiční služba dělící se na vojenské soudy a vojenské prokurátorské úřady.[25]

Samostatné vojenské soudy – ve smyslu oddělení od soustavy běžných soudů – byly organizovány na divizně-brigádním principu. Od 1. ledna 1919 tak existovaly divizní soudy a brigádní soudy. Vrcholem hierarchie vojenských soudů byl Nejvyšší vojenský soud sídlící v Praze, kterému podléhaly v trestních věcech všechny vojenské osoby.[26]

Územní působnost byla u vojenských soudů dána obvody civilních krajských soudů a žup. Brigádním soudům příslušely činy, jejichž sazba nepřekročila šest měsíců odnětí svobody, a divizní soudy zvažovaly odvolání od brigádních soudů a jako první instance rozhodovaly o výměrách trestů přesahující sazbu šesti měsíců odnětí svobody. Nejvyšší vojenský soud byl oprávněn rozhodovat v rámci odvolání od divizních soudů. Fungovaly v senátech, které sestávaly z předsedy a čtyř radů. Působnost divizních soudů se dá připodobnit ke sborovým soudům první stolice a v případě brigádních soudů se jednalo o soudy postavené na roveň okresním soudům z obecné justiční soustavy.

Při výše zmíněném Nejvyšším vojenském soudu se konstituoval 1. ledna 1919 generální vojenský prokurátor, který u něj zastupoval veřejnou obžalobu vojenských prokurátorů odvolavších se proti rozhodnutí nižších vojenských soudů. U divizních soudů to byli vojenští prokurátoři a u soudů brigádních se jednalo o funkcionáře vojenských prokuratur.

Neopomenutelnou roli hrálo vojenské vězeňství. Osoby odsouzené k trestům odnětí svobody nepřesahující jeden rok a osoby nacházející se v prozatímních a vyšetřovacích vazbách byly umisťovány do vojenských věznic. Osoby odsouzené k trestu delšímu než jeden rok pak pobývaly ve vojenských trestnicích.[27]

Ústavní listina ČSR stanovila, že v průběhu války podléhali civilisté v určitých případech jurisdikci vojenských trestních soudů, před kterými mohli být stíháni za činy spáchané během války.[28]

Jiná situace nastala v roce 1938. Spolu s vyhlášením všeobecné mobilizace československé branné moci se uvádí v život polní soudy o třech instancích – nižší, vyšší a vrchní a rovněž ekvivalentních struktur nižších, vyšších a vrchních polních prokurátorů. Útvary jsou rušeny s postupnou demobilizací.[29]

Vojenské vědecké ústavy

Vojenskou vědeckou institucí byl Vojenský zeměpisný ústav, jehož náplň práce spočívala v topograficko-kartografické činnosti. Vojenský technický ústav se zabýval zdokonalováním zbraní a vojenských systémů. Památník osvobození vznikl sloučením dvou institucí v roce 1929.[30]

Součinnost s četnictvem

Četnictvo jako státní orgán zajišťující veřejný pořádek a bezpečnost na území republiky podléhalo v některých specifických případech armádě a jejím úřadům. V mírovém a v dalších běžných stavech četnictvo vojsku nepodléhalo. Situace se změnila po deklarování válečného stavu, kdy se na základě zákona č. 299/1920 Sb. o četnictvu určená část četnictva stala samostatnou součástí vojska, která v něm plnila úkoly vojenské policie, a podléhala tak přímému velení vojska (§ 6).

Pro četnictvo byla typická dvojí podřízenost – ministerstvu vnitra v případě výstrojních a výcvikových záležitostí, v případě výzbroje pak po dohodě MNO (§ 3). Příslušníci československého četnictva podléhali vojenské justici a vojenské trestní jurisdikci (§ 12).[31]

Závěr

Předpokládal jsem, že se v práci dotknu činnosti Ministerstva národní obrany. Z mých zjištění vyplývá, že spolu s vojenskou kanceláří prezidenta republiky a dalšími ústředními vojenskými orgány tvořilo samotnou mocenskou špičku na pomyslné pyramidě státní správy vykonávané ve vojensko-obranném systému československého státu. Během bádání jsem narazil na další neopomenutelné orgány, a proto jsem je do práce zakomponoval.

Nastínil jsem vztahy nadřízenosti a podřízenosti nejdůležitějších orgánů vojenské správy ve zkoumaném období, zmínil jejich vedení a rovněž jsem se dotkl jejich pravomocí a účelu zřízení. Základní institucionální rozměr vojenské bezpečnosti a obrany státu je zmíněn v Ústavní listině Československé republiky, zejména ve vztahu k prezidentu republiky a též v rámci kompetencí vlády. Použil jsem i další právní předpisy. Některé byly použity jako akty primárního významu (např. zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb. z. a n.), další měly pro tuto práci spíše subsidiární povahu (např. zákon o četnictvu č. 299/1920 Sb.).

Součástí je rovněž nástin organizace vojenské justice, která byla součástí vojenské správy ve sledovaném období. Neopomenul jsem vojenské soudy ani vojenské prokuratury a nastínil jejich hierarchizaci a vzájemné vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Vojenská justice zabírá v kapitole Ostatní složky vojenské správy majoritní postavení vzhledem ke zvolenému tématu práce i vzhledem k jejímu postavení v recentní České republice. Neopomenutelným aktérem, který vstupoval do obranné politiky státu v letech 1918 až 1938, byl prezident republiky, a proto jsem se rozhodl do práce zakomponovat i vojenskou kancelář prezidenta republiky. Nechybí informace o vojenských vědeckých ústavech.

Odpovědná korektorka: Zuzana Ledbová

Obrázek převzat z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Delostreleckyvycvik-005-sw-lay.jpg

Seznam literatury a zdrojů

Armáda České republiky. Generální štáb 1919 - 2013 [online]. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.acr.army.cz/historie/generalni-stab-1919-2013-3849/.

Janák, Jan, Hledíková, Zdeňka a Dobeš, Jan, ed. Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2005. ISBN: 80-7106-709-1.

Kancelář prezidenta republiky. Historie, tradice [online]. Vojenská kancelář prezidenta republiky. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/kancelar-prezidenta-republiky/vojenska-kancelar-prezidenta-republiky/historie-tradice.shtml.

LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.

MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Příbram: Leges, 2010. 640 s. ISBN 978-80-87212-39-4.

MINAŘÍK, Pavel. Československá armáda. Vaše dotazy [online]. Dotaz č. 515. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z http://vojenstvi.cz/vasedotazy_35.htm.

SCHELLE, Karel, Schelleová, Ilona a Schelleová, Andrea, ed. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 314 s. ISBN 978-80-7380-203-5.

SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2.

Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky.

Velitelství Vojenské policie Tábor. Historie Vojenské policie [online]. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.vptabor.army.cz/htm/2_0.html.

VOJÁČEK, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém, ed. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-257-8.

Zákon č. 115/1937 Sb., o vojenském polním trestním řízení.

Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu.

Zákon č. 2/1918 Sb., jímž se zřizují nejvyšší Správní úřady ve státě československém.

Zákon č. 299/1920 Sb. o četnictvu.

Zákon č. 654/1919 Sb., kterým se zřizuje kancelář presidenta republiky.


[1] Armáda České republiky. Generální štáb 1919 - 2013 [online]. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.acr.army.cz/historie/generalni-stab-1919-2013-3849/.

[2] MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Příbram: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-39-4, s. 391.

[3] LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.

[4] Zákon č. 2/1918 Sb., jímž se zřizují nejvyšší Správní úřady ve státě československém.; SCHELLE, Karel, Schelleová, Ilona a Schelleová, Andrea, ed. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-203-5, s. 106.

[5] SCHELLE, Karel, Schelleová, Ilona a Schelleová, Andrea, ed. Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-203-5, s. 107.

[6] LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.

[7] SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2, s. 355–356.

[8] LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.

[9] LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.

[10] SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. s. 356. ISBN 978-80-87071-92-2.; LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.

[11] MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Příbram: Leges, 2010. s. 391. ISBN 978-80-87212-39-4.; Armáda České republiky. Generální štáb 1919 - 2013 [online]. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.acr.army.cz/historie/generalni-stab-1919-2013-3849/.; LÁNÍK, Jaroslav. Ministerstvo obrany 1918-1989 [online]. Ministerstvo obrany ČR. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: www.mocr.army.cz/ministr-a-ministerstvo/historie/ministerstvo-obrany-1918-1989-5316/.; SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2, s. 356.

[12] Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu., § 10.

[13] Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu., § 10 odst. 2.; SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. s. 356–357. ISBN 978-80-87071-92-2.

[14] Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu, § 15 a 16.

[15] Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu, § 17.

[16] SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. s. 356–357. ISBN 978-80-87071-92-2.

[17] MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Příbram: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-39-4, s. 391.

[18] Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu, § 10.

[19] Zákon č. 131/1936 Sb., o obraně státu, § 12.

[20] VOJÁČEK, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém, ed. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-257-8, s. 315.; SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2, s. 357.

[21] SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2, s. 357.

[22] SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2, s. 357; Kancelář prezidenta republiky. Historie, tradice [online]. Vojenská kancelář prezidenta republiky. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/kancelar-prezidenta-republiky/vojenska-kancelar-prezidenta-republiky/historie-tradice.shtml.

[23] Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky, § 64 odst. 1 bod 10.

[24] Kancelář prezidenta republiky. Historie, tradice [online]. Vojenská kancelář prezidenta republiky. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/kancelar-prezidenta-republiky/vojenska-kancelar-prezidenta-republiky/historie-tradice.shtml.

[25] SCHELLE, Karel. Vývoj české veřejné správy. Plzeň: KEY Publishing, 2008. ISBN 978-80-87071-92-2, s. 357.

[26] MINAŘÍK, Pavel. Československá armáda. Vaše dotazy [online]. Dotaz č. 515. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://vojenstvi.cz/vasedotazy_35.htm.; MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 4. vyd. Příbram: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-39-4, s. 393.; VOJÁČEK, Ladislav, Schelle, Karel a Knoll, Vilém, ed. České právní dějiny. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. ISBN 978-80-7380-257-8, s. 320.

[27] MINAŘÍK, Pavel. Československá armáda. Vaše dotazy [online]. Dotaz č. 515. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://vojenstvi.cz/vasedotazy_35.htm.; Janák, Jan, Hledíková, Zdeňka a Dobeš, Jan, ed. Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2005. ISBN: 80-7106-709-1, s. 394.

[28] Ústavní zákon č. 121/1920 Sb., Ústavní listina Československé republiky, § 95 odst. 5.

[29] Zákon č. 115/1937 Sb., o vojenském polním trestním řízení, § 456 a 466.

[30] Janák, Jan, Hledíková, Zdeňka a Dobeš, Jan, ed. Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2005. ISBN: 80-7106-709-1, s. 394.

[31] Zákon č. 299/1920 Sb., o četnictvu, § 6, 3 a 12; Velitelství Vojenské policie Tábor. Historie Vojenské policie [online]. [cit. 2. 3. 2014]. Dostupné z: http://www.vptabor.army.cz/htm/2_0.html.

Jak citovat tento text?

Šimek, Filip. Vojenská správa v Československé republice v letech 1918–1938 [online]. E-polis.cz, 4. srpen 2014. [cit. 2024-03-29]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/vojenska-sprava-v-ceskoslovenske-republice-v-letech-1918-1938.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.8 hvězdiček / Hodnoceno: 5x


Přidat komentář

Vložit komentář