Zahraniční politika Jugoslávie s přihlédnutím k Makedonii v letech 1945 - 1990

 16. červen 2011  Adam Gazda   komentáře

V následujícím textu si představíme zahraniční politiku Jugoslávie v letech 1945-1990. Pozornost bude věnována jak statické, tak dynamické části zahraniční politiky. Statická část bude vymezena zejména na základě dobových ústav Jugoslávie.

Zdroj: commons.wikimedia.orgZdroj: commons.wikimedia.org

V následujícím textu si představíme zahraniční politiku Jugoslávie v letech 1945-1990. Pozornost bude věnována jak statické, tak dynamické části zahraniční politiky. Statická část bude vymezena zejména na základě dobových ústav Jugoslávie. Dynamická část pak představí zahraničně-politický vývoj Jugoslávie v čase, na nějž měla vliv jednak složitá domácí politická a společenská situace vycházející z národnostní pestrosti obyvatel země a tehdejší mezinárodní bipolární systém, z něhož Jugoslávie do značné míry profitovala. V textu bude pozornost věnována také Makedonii,[1] která patřila k méně vyspělým republikám jugoslávské federace a jež si právě díky Jugoslávii zajistila svou dnešní samostatnost.

Podobně jako Komunistická strana Československa i Komunistická strana Jugoslávie (KSJ) patřila po druhé světové válce k hlavní hybné síle ve své zemi. Oproti své československé jmenovkyni se však těšila mezi obyvatelstvem všech národů Jugoslávie větší popularitě,[2] neboť byla považována za hlavního strůjce úspěchu jugoslávského odporu a boje proti fašismu během 2. světové války a její generální tajemník Josip Bros Tito byl uznávanou osobou. Patřil mezi ústřední postavy poválečné Jugoslávie až do jeho smrti v roce 1980. Zajímavou, leč výstižnou charakteristiku Tita provedl ve svém hlášení pro sovětské vedení jeden ze sovětských „poradců“, rezident sovětské státní bezpečnosti, operující v roce 1945 v Jugoslávii: „Spolu s pozitivními vlastnostmi – popularitou, pěkným vzhledem, výraznými rysy tváře, duchem a silou – má OREL (krycí jméno Josipa Broze) rovněž negativní rysy: touhu po moci, nedostatek skromnosti, je domýšlivý a neupřímný, považuje se za absolutní autoritu, upřednostňuje slepou poslušnost, nesnáší výměnu názorů a kritiku svých rozkazů; je popudlivý, prchlivý a odměřený; je to velký pozér.“[3] Tyto informace do značné míry potvrzují i hlášení československých diplomatů z Jugoslávie z let 1945-1947, jenž přišli s Titem do osobního kontaktu.[4] Silná autorita Tita tak měla velký význam pro formulaci zahraniční politiky Jugoslávie[5] a vnitřní upevnění národnostně nesourodého státního celku.

KSJ tak i díky osobnosti svého vůdce vyhrála v roce 1945 velkým rozdílem parlamentní volby.[6] Po těchto volbách docházelo v zemi ke stalinizaci a k přejímání sovětského modelu. Jako základ posloužilo přijetí nové ústavy v roce 1946, jež byla napodobeninou ústavy Sovětského svazu z roku 1936. Na jejím základě[7] zněl oficiální název země Federativní lidová republika Jugoslávie (FLRJ), v níž nejvyšším orgánem země bylo Předsednictvo federálního shromáždění. To ve vztahu k zahraniční politice země na základě článku 74 tehdejší ústavy ratifikovalo mezinárodní smlouvy, jmenovalo a odvolávalo velvyslance Jugoslávie a přijímalo cizí velvyslance. Na základě článku 80 pak vláda FLRJ udržovala vztahy se zahraničím a sjednávala mezinárodní smlouvy a závazky. Článek 86 pak jmenoval jednotlivá ministerstva, kde důležitou roli směrem navenek hrálo Ministerstvo zahraničních věcí a Ministerstvo zahraničního obchodu. Země byla parlamentní republikou. Funkce prezidenta neexistovala až do roku 1953 a jeho pravomoci vykonával předseda vlády, jímž byl právě až do roku 1953 Josip Broz-Tito. I přes určitý typ státního zřízení, kdy do roku 1953 bylo nejvyšším představitelem země Předsednictvo federálního shromáždění (jehož předseda tak byl formálně předsedou vlády), mělo faktickou moc v socialistické Jugoslávii vedení komunistické strany, tedy jejího politického byra, a její generální tajemník Tito. Země tak byla kombinací diktatury a oligarchie.[8]

Jedinou reálnou opozicí KSJ byly skupiny nacionalistů v jednotlivých republikách, neboť ucelený demokratický proud neexistoval. To však jugoslávské vedení tlumilo uznáním práv jednotlivých národů ve federaci, jak je to definováno i ve výše zmíněné ústavě, což bylo i životně důležité pro Makedonce, neboť národ této nově vytvořené federativní republiky tak byl poprvé oficiálně uznán. Navíc v celé Jugoslávii (tedy včetně Makedonie) byla opozice proti režimu neutralizována i pomocí čistek.

Vstupem do jugoslávské federace si tak Makedonie zajistila určitou rezistenci vůči snahám některých dalších zemí (zejména Bulharska, ale také Řecka, Albánie a Srbska) o její dělení.[9] V rámci Jugoslávie pak dochází k upevnění svébytnosti makedonského národa, k rozvoji vlastní makedonské kultury, školství včetně vysokých škol, k rozvoji vlastního jazyka odlišného od jazyků ostatních národů. V prosinci 1946 byla přijata ústava Lidové republiky Makedonie, jež si za vzor vzala ústavu jugoslávskou. Byla zde deklarována určitá práva a možnost rozhodovat v některých otázkách samostatně, avšak v praktické rovině o všech podstatných otázkách rozhodovaly centrální orgány Jugoslávie.[10]

Zahraniční politika Jugoslávie byla do roku 1948 orientována především na Sovětský svaz a ostatní státy sovětského bloku[11] a zároveň docházelo k oslabování vztahů s mocnostmi bývalé protihitlerovské koalice, tedy Velkou Británií, Francií a USA. To znemožňovalo snahy Jugoslávie o rozšíření svého území na úkor některých svých sousedů.[12] Jugoslávie také materiálně a vojensky podporovala Demokratickou armádu Řecka, jež byla ovládána Komunistickou stranou Řecka, a to během občanské války v severním Řecku. Tato armáda byla z téměř 40 % tvořena makedonským menšinovým etnikem, jež oblasti severního Řecka obývalo.[13] V roce 1949 však Jugoslávie od této podpory v důsledku roztržky se SSSR upustila a tyto skupiny byly poraženy, což mělo za následek rozsídlení makedonského etnika po celém Řecku a jeho masovou emigraci z Řecka do zahraničí (včetně Československa) a dodnes nevyřešené majetkové vztahy potomků této menšiny, jež nebyla Řeckem nikdy oficiálně uznána.

Samotná roztržka se SSSR a zejména jejím vůdcem Stalinem vypukla na jaře 1948. Důvodem byl Stalinův odpor ke snahám Jugoslávie vytvořit velkou balkánskou federaci. Spojit se měla Jugoslávie a Bulharsko, Tito však plánoval potenciálně zahrnout i další státy jako např. Albánii, Řecko či Maďarsko. Jugoslávie byla obviněna z nepřátelských postojů a snah o revisionismus. Za to byla vyloučena v roce 1948 z Informbyra, jež vůči Jugoslávii vydalo kritizující rezoluci[14] a celým Sovětským blokem proti ní byla až do Stalinovy smrti v roce 1953 vedena kampaň, jež měla za cíl zdiskreditovat jugoslávské vedení a celý systém administrativně samosprávného socialismu.[15] Ten byl v Jugoslávii nastolen začátkem 50. let i jako reakce na roztržku ve snaze vytvořit systém vlastní odlišný od toho „sovětského“. V Jugoslávii zároveň docházelo k pronásledování osob souhlasících s rezolucí Informbyra a současně byla tato kampaň využívána k odstraňování osob nepohodlných režimu a samotnému Titovi.[16]

Roztržka znamenala i větší orientaci Jugoslávie směrem na Západ, díky čemuž Tito v nastalé situaci viděl příležitost, jak získat větší vliv na Balkáně. Tím začala tzv. houpačková neboli vanbloková politika[17], kdy se Jugoslávie snažila balancovat mezi dvěma znepřátelenými bloky – východním (příklon k němu např. v období 1954-1958) a západním (k tomu se klonila např. v období 1950-1954 či s různou intenzitou po roce 1958) – a umně využívat této konstelace k získávání výhodných úvěrů či obchodních podmínek a celkově posílit své mezinárodní postavení, ať už v bilaterálních vztazích, či na mezinárodních fórech.[18] Tento přístup vyústil v politické rovině až k vytvoření tzv. Hnutí nezúčastněných v roce 1961 v Bělehradě, jež bylo sdružením zemí (většinou rozvojových) nehlásících se k žádnému mocenskému bloku a propagující globální mír. Toto uskupení funguje prakticky až dodnes.[19]

Roztržka se SSSR měla i vliv na vztahy s Bulharskem, což bylo důležité zejména pro Makedonii, neboť se do těchto vztahů vždy promítala tzv. makedonská otázka. Ta ve vztazích s Bulharskem spočívala v pohledu Bulharska na makedonský národ, makedonskou menšinu v pirinské Makedonii a samotnou svazovou (později samostatnou) republiku Makedonii. Dle makedonských historiků a politiků se v západním Bulharsku nacházela početná makedonská menšina, bulharská strana však tvrdila a tvrdí, že obyvatelstvo se národnostně považuje za Bulhary. Český historik Jan Rychlík, který ve své knize Dějiny Makedonie vychází z historických údajů obou stran, uvádí, že obyvatelstvo se během 50. let v této oblasti považovalo, v drtivé většině za Bulhary, čímž v podstatě směřuje i k tomu, že původní makedonská menšina během komunistické vlády vymizela a dnes prakticky neexistuje.[20] Částečně v rozporu s tímto tvrzením je sčítání lidu z roku 1956, kdy z celkového počtu 281000 obyvatel Pirinského kraje (západní Bulharsko) se za Makedonce považovalo 178000 obyvatel. Zde však není jisté, zda geograficky či národnostně, neboť území západního Bulharska patřilo geograficky částečně do území historické Makedonie, jež zasahuje i do severního Řecka.[21] Po roce 1990 jsou navíc veřejně známé aktivity místních zakázaných makedonských sdružení jako např. politické strany OMO „Illinden“ – Pirin a hlášení nevládních organizací (zejména bulharského Helsinského výboru) o protiprávních aktivitách bulharských úřadů vůči makedonské menšině.[22] Přítomnost makedonské menšiny potvrzuje i např. nevládní sdružení U. S. ENGLISH Foundation, jež uvádí, že makedonská menšina měla v roce 1992 10 800 lidí (údaje jsou však převzaty ze zahraničních makedonských sdružení). Přítomnost makedonské menšiny na svém webu uvádí i americká CIA, i když její přítomnost geograficky nespecifikuje.[23]

Lze konstatovat, že i nyní se nachází v západním Bulharsku makedonská menšina (její počet lze jen odhadnout, neboť díky Bulharsku, které tuto menšinu neuznává, neexistuje žádná oficiální statistika). V minulosti se obyvatelstvo této oblasti stalo mnohokrát obětí politických tahanic a územních nároků jak ze strany Bulharska, tak ostatních států, jež zrovna měly v regionu převahu (zejména Turecko, Srbsko, Řecko). Ostatně podobně historicky se formovalo národní vědomí slovansky mluvícího obyvatelstva obývajícího území současné Republiky Makedonie, jež až do 2. světové války nemělo vzhledem k neustálému souboji a střídání různých vlád na tomto území a nízké vzdělanosti vytvořené silné národní vědomí ať už srbské, bulharské či makedonské. Toto národní uvědomění se do dnešní podoby zformovalo až v letech 1945-1991, kdy příslušnost k makedonskému národu byla posílena i přiznáním statusu republiky a vzájemnými bulharsko-jugoslávskými výpady, jejichž důsledkem bylo také omezení kontaktu mezi makedonským a bulharským obyvatelstvem a tím i omezení možnosti opětovné bulharizace obyvatel vardarské Makedonie.

Sovětskému svazu do roku 1948 záleželo na dobrých vztazích Jugoslávie a Bulharska. Proto i z jeho iniciativy byly na území pirinské Makedonie v západním Bulharsku zřizovány ještě do roku 1948 makedonské školy, kulturní instituce a zváni makedonští učitelé a umělci. Po vypuknutí roztržky došlo k vyostření vztahů s Bulharskem a tyto školy a instituce byly postupně uzavírány. Obyvatelstvo bylo prohlášeno za bulharské a docházelo i k soudním procesům s některými představiteli makedonské menšiny.[24]

Na začátku roku 1953 došlo v Jugoslávii k ústavním změnám, kdy byla zřízena funkce prezidenta a zároveň zrušena funkce předsedy vlády. Prezidentem se tak stal Tito, který měl v zemi i ve vztahu k zahraniční politice rozhodující moc. Prezident byl také předsedou nově vytvořené Svazové výkonné rady, jež byla odpovědna Národnímu shromáždění FLRJ[25] a která byla obdobou vlády. Došlo k mírné decentralizaci, kdy republiky a autonomní oblasti získaly více pravomocí. Jugoslávský parlament se změnil na tří-komorový, makedonský parlament pak měl komory dvě.[26]

V bezpečnostní oblasti ještě v polovině roku 1953 vytvořila Jugoslávie tzv. Balkánský pakt podepsáním spojeneckých smluv se dvěma členy NATO – Řeckem a Tureckem, což bývá také někdy hodnoceno jako volné přidružení k NATO.[27]

V březnu 1953 zemřel Stalin, což mělo za následek změnu v sovětském vedení, čímž se i v konečném důsledku normalizovaly vztahy s FLRJ. Jugoslávie se tak opět obrátila v politice i obchodu směrem na státy Sovětského bloku, od nichž si slibovala i výhodné úvěry, které také získala. SSSR zároveň Jugoslávii odpustil některé minulé dluhy. Potvrzením dobrých vztahů pak byla v roce 1955 návštěva Jugoslávie sovětskou delegací na nejvyšší úrovni.

V druhé polovině 50. let a i po léta následující Jugoslávie podporovala proreformní hnutí v komunistických stranách zemí Sovětského bloku, čímž se snažila o vyvažování vlivu SSSR v těchto zemích. Koncem roku 1956 pak došlo k vpádu sovětských vojsk do Maďarska, jehož cílem je zamezení tamějším reformním snahám. Jugoslávie chtěla při reinstalaci komunismu hrát v Maďarsku klíčovou úlohu, což však nechtěl Sovětský svaz. Tyto rozpory vedly až k druhé roztržce mezi SSSR a FLRJ v roce 1958, jež však již nebyla tak silná jako ta první.[28] Obchod se státy Sovětského bloku tak poklesl jen nepatrně.

V roce 1963 pak svazová skupština (Národní shromáždění) schválila novou ústavu, jež změnila název země na Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ). Podobná změna názvu proběhla i v roce 1960 v Československu, kde do názvu bylo rovněž vloženo slovo socialistická. Obě ústavy měly mnohé podobné,[29] některé části nové jugoslávské ústavy se pak i staly inspirací pro reformisty mnoha zemí Sovětského bloku.[30] Dle ústavy[31] zahraniční obchod a vztahy byly v kompetenci federace (čl. 115) a o celkových záležitostech zahraniční politiky pak na základě článku 164 rozhodovalo Národní shromáždění (skládající se tentokráte z pěti komor), které také ratifikovalo mezinárodní smlouvy, jež vyžadovaly přijetí dalších zákonů. Jedna z komor – Federální komora – pak „zvažuje otázky v oblasti zahraniční politiky“ a rovněž „ratifikuje mezinárodní dohody v oblasti mezinárodních politických vztahů, národní obrany a bezpečnosti státu“ (čl. 178). Prezident pak měl pravomoc přijímat a pověřovat velvyslance a společně s Národním shromážděním ratifikovat mezinárodní smlouvy (čl. 217). Dále na základě článku 218 Svazová výkonná rada (v podstatě vláda) navrhovala Národnímu shromáždění zahraniční politiku a účastnila se provádění politiky stanovené shromážděním a také ratifikovala mezinárodní smlouvy, u nichž nebyla potřeba ratifikace Národním shromážděním. Tento poměrně složitý systém však nijak výrazně nezasahoval do vztahů s ostatními zeměmi, neboť navenek Jugoslávii reprezentovali její prezident – Tito a vedoucí představitelé Svazu komunistů Jugoslávie. Funkce ministra zahraničí pak byla víceméně formální.

Začátek 60. let znamenal pro Jugoslávii také ekonomickou konjunkturu, která zasáhla i Makedonii, v níž došlo k industrializaci. Jugoslávští občané na rozdíl od ostatních socialistických států mohli volně cestovat do zahraničí, což také hodně využívali, a země byla otevřena i západním turistům, kteří zde hojně přijížděli za levnou turistikou. Koncem 60. let konjunktura slábla a na začátku let 70. se změnila v hospodářskou, sociální a demografickou krizi.[32] Ta pak vyústila ve velké demonstrace a nacionální pnutí, jehož výsledkem byla snaha Chorvatska vystoupit z federace.[33] Posilování národního uvědomění probíhalo také v Makedonii, kde se v roce 1967 osamostatnila makedonská pravoslavná církev a to i vzdor protestům ze Srbska.[34]

V roce 1974 začala platit nová ústava[35], která měla zaručit funkčnost federace i po Titově smrti. Došlo k menšímu rozmělnění centrální moci (čímž Tito sledoval zejména to, aby po jeho smrti moc nebyla koncentrována pouze v rukou jedné osoby) a tím pádem opět k další decentralizaci. Zvýšení pravomocí pro jednotlivé republiky a autonomní oblasti pak vedlo k částečné konfederalizaci země.[36] Toto směřování bylo poněkud v rozporu s Titovou snahou udržet Jugoslávii jako fungující kompaktní celek. Nejvyšším představitelem státu pak bylo předsednictvo SFRJ, jehož předsedou byl prezident, avšak jen do Titovy smrti, neboť to byl právě on, kdo byl doživotně jmenován prezidentem. Předsednictvo SFRJ „zvažovalo záležitosti v oblasti zahraniční politiky“ a také „mohlo navrhovat Národnímu shromáždění opatření v této oblasti“ (čl. 318). Národní shromáždění mělo na základě čl. 282 formálně stále hlavní slovo v oblasti zahraniční politiky. Toto shromáždění bylo tentokrát již jen dvoukomorové. Prezident republiky pak na základě čl. 335 reprezentoval zemi v zahraničí a také jmenoval a přijímal velvyslance. Tradičně však již vedoucí úlohu v zemi hrála Komunistická strana Jugoslávie, která i dopředu schválila ústavní změny na svém zasedání. V předsednictvu jejího ústředního výboru v té době významnou roli začal hrát i makedonský zástupce Kiro Gligorov, který měl důvěru Tita i při různých mezistátních jednáních.[37] Gligorov se z této funkce vypracoval až na prvního prezidenta samostatné Makedonie.

Během 70. let pak docházelo k růstu jugoslávské ekonomiky, ale to i za cenu zahraničního zadlužení. V květnu 1980 zemřel Josip Broz-Tito a do vedení země se tak dostalo předsednictvo SFRJ. Řízení země se tak stalo komplikovaným procesem vzhledem k těžkopádnosti rozhodování a složitosti nalezení kompromisu v samotném předsednictvu.[38]

I po smrti Tita byla zahraničně politická orientace založena na balancování mezi dvěma znepřátelenými bloky. Přesto byl počátek 80. let ve znamení ekonomickému poklesu, opětovného zvýšení zahraničního zadlužení, životních nákladů a nezaměstnanosti.[39] V roce 1985 s nástupem Gorbačova a jeho politiky glasnosti došlo k uvolnění mezinárodního napětí a Jugoslávie tím pádem postupně ztrácela své výsadní postavení jako země stojící mezi 2 znepřátelenými bloky, o níž měly zájem. Výhody z toho vyplývající (zejména výhodné úvěry) tak postupně mizely a ještě více prohlubovaly úpadek jugoslávské ekonomiky. Špatná sociální situace měla za následek i růst napětí mezi jednotlivými národnostmi země a demonstrace, z nichž největší proběhly v Kosovu v letech 1989-1991. Na konci 80. let sílil požadavek pluralismu, který byl nejdřív vztahován na Svaz komunistů Jugoslávie, později na celou zem. Situace se pak začala měnit prvními svobodnými volbami ve Slovinsku a Chorvatsku v roce 1990.[40]

Rozpad Jugoslávie pak lze chápat i v kontextu zahraničně-politické situace, kdy na zemi byl ve světle pádů komunistických režimů ve střední a východní Evropě vytvářen větší či menší tlak zvenčí k urychlení transformačního procesu a přechodu k demokracii, což ve svém důsledku vedlo k určitému „šoku“ z politické pluralizace.[41] Velký podíl na pádu SFRJ pak mělo i vnitřní nacionalistické pnutí, jež vycházelo z rozdílných ekonomických podmínek jednotlivých etnik a historických událostí, které s sebou nesly vzájemné předsudky mezi jednotlivými národy Jugoslávie. Rozpad Jugoslávie byl doprovázen ozbrojeným konfliktem, kterému se jako jediná vyhnula Republika Makedonie, jež se osamostatnila v roce 1991.

Pokud tedy shrneme výše uvedené, lze konstatovat, že Jugoslávie byla po dobu své poválečné existence do roku 1990 suverénním státem se samostatnou zahraniční politikou, jež i přes snahu velmocí tehdejšího bipolárního světa o její ovlivňování udržovala svou nezávislost. Svou roli sehrálo i to, že Jugoslávie i přes své komunistické vedení nebyla jednoznačně ve sféře vlivu SSSR vzhledem k dohodám velmocí o poválečném rozdělení Evropy. Důležitost Jugoslávie pak ze strategického pohledu zvýrazňovalo i její geografické postavení, kdy se nacházela právě na hranicích dvou znepřátelených politických, ale i hospodářských a vojenských bloků a zároveň měla přístup k moři. Tyto a další faktory (roztržka se SSSR) vedly k tzv. houpačkové politice zajišťující Jugoslávii mnohé výhody a jistý druh bezpečnosti a poměrně široké nezávislosti. Dalo by se hovořit o jakési třetí cestě, která logicky vyústila až ve vytvoření Hnutí nezúčastněných zemí. S postupným rozpadem bipolárního světového systému a vnitřními změnami v rámci Jugoslávie docházelo také k úpadku jugoslávského státu, jenž na začátku 90.let minulého století dospěl až k válečnému konfliktu. Pro makedonskou existenci bylo působení v rámci jugoslávské federace zásadní. Došlo k formování a „dozrávání“ makedonského národa, ale zároveň také nebyly vyřešeny mnohé zahraničně-politické otázky týkající se Makedonie a jejích obyvatel, které nebyly pro Jugoslávii zásadní zahraničně-politická témata a které si později nově vzniklý makedonský stát přenesl do agendy svých zahraničně-politických problémů. Sem lze zařadit ve vztahu k Bulharsku otázky ohledně makedonského jazyka a makedonské menšiny v západním Bulharsku a ve vztahu k Řecku otázku uznání makedonské menšiny na území severního Řecka.

Zdroje:

  • ANDREW, Christopher, MITROCHIN, Vasilij. Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv. 2. vydání. Praha: Academia 2001, 696 s.
  • Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 20.
  • Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Teritoriální odbory - tajné 1949-1982 (TO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 119.
  • Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 143.
  • KAPLAN, Karel: Československo v poválečné Evropě.1. vydání. Praha: Karolinum, 2004, 408 s.
  • MIRČEV, Dimitar. Ethnocentrism and Strife Aminy Political Elites: The End of Yugoslavia. In MIRČEV, Dimitar. The Macedonian Foreign Policy 1991-2006. Skopje: AZ-Buki, 2006, s. 63-78.
  • MOULIS, Vladislav a VALENTA, Jaroslav a VYKOUKAL Jiří. Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944-1989. 1.vydání. Ostrava: Amosium Servis, 1991, 372 s.
  • ORT, Alexandr. Česká zahraniční politika. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, 363 s.
  • ROSŮLEK, Přemysl. Stručná historie států: Makedonie. 1. vydání. Praha: Libri, 2008, 130 s.
  • RYCHLÍK, Jan, KOUBA, Miroslav. Dějiny Makedonie. Praha: Lidové noviny, s.r.o., 2003, 458 s.
  • SMUTNÝ, Martin. Rozpad Jugoslávie. Diplomová práce na Právnické fakultě Masarykovy univerzity na katedře ústavního práva a politologie. Vedoucí diplomové práce Michal Lampert, 92 s.
  • ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, 756 s.
  • Ustav Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 31. ledna 1946.
  • Ustav Socialističke Federativne Republike Jugoslavije. 7.dubna 1963.
  • Ustav Socialističke Federativne Republike Jugoslavije, 21. února 1974.

Online:

 


[1] V kontextu této práce máme na mysli tzv. vardarskou Makedonii, tedy část okolo řeky Vardar, jež dnes tvoří samostatnou Republiku Makedonii. V čistě geografickém kontextu Makedonii tvoří krom vardarské Makedonie také tzv. pirinská Makedonie (dnešní západní část Bulharska v oblasti pohoří Pirin) a egejská Makedonie (severní část Řecka). V obou částech se v různém počtu vyskytovaly a vyskytují menšiny novodobého makedonského národa, jež byly a jsou předmětem sporu Jugoslávie/Makedonie s Bulharskem, případně Řeckem.

[2] Více k tématu oblíbenosti KSJ v poválečném období uvádí Karel Kaplan. In KAPLAN, Karel: Československo v poválečné Evropě. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2004, s. 227.

[3] ANDREW, Christopher, MITROCHIN, Vasilij. Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv. 2. vydání. Praha: Academia 2001, s. 361-362.

[4] KAPLAN: Československo v poválečné Evropě…, s. 228, 287.

[5] Velký význam Tita pro zahraniční politiku Jugoslávie dokazuje i jeho samotný pohřeb v roce 1980, na který se dostavili představitelé 126 zemí a 80 různých delegací politických stran a který se tak stal do té doby největším setkáním státníků a politických vůdců v historii lidstva. V této souvislosti se někdy také hovoří o Bělehradském summitu. In Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Teritoriální odbory - tajné 1949-1982 (TO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 119.

[6] Tyto volby, stejně jako v roce 1946 a 1948 v Československu, byly zmanipulovány. Lze se však domnívat, že i pokud by tomu tak nebylo, volby by s přehledem vyhrála KSJ, což u tehdejšího Československa natolik jednoznačné nebylo. In ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 496.

[7] Ustav Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 31. ledna 1946.

[8] ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 501

[9] ROSŮLEK, Přemysl. Stručná historie států: Makedonie. 1. vydání. Praha: Libri, 2008, s. 46.

[10] RYCHLÍK, Jan, KOUBA, Miroslav. Dějiny Makedonie. Praha: Lidové noviny, s.r.o., 2003, s. 209-210.

[11] V dubnu 1945 uzavřel Tito v Moskvě spojeneckou smlouvu. Stejný rok byla uzavřena spojenecká smlouva s Bulharskem, jež byla namířena nejen proti potenciální opětovné hrozbě z Německa, ale i proti třetím zemím. In MOULIS, Vladislav, VALENTA, Jaroslav, VYKOUKAL, Jiří. Vznik, krize a rozpad sovětského bloku v Evropě 1944-1989. 1.vydání. Ostrava: Amosium Servis 1991, s. 32-33.

[12] Jednalo se např. o části Rakouska, kde se nacházela slovinská a chorvatská menšina nebo oblast italského Terstu, jež jugoslávská armáda anektovala, ale vzápětí musela na nátlak západních mocností ustoupit.

[13] RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 223. Např. na konci roku 1947 z celkového počtu 24 000 vojáků bylo 10 000 Makedonců. In TSIVOS, Kostas. Makedonská otázka v souvislosti s řeckou občanskou válkou – Slavomakedonci jako součást řecké emigrace v Československu. Slovanský přehled. Slovanský přehled, 2009, č. 3, s. 326.

[14] Rezoluce byla vydána v listopadu 1949 a Jugoslávie v ní byla odsouzena jako policejní stát fašistického typu. In MOULIS, VYKOUKAL, VALENTA: Vznik, krize a rozpad…, s. 91.

[15] Tento systém vedl k menší decentralizaci a přenesení více pravomocí nejen na jednotlivé svazové republiky, ale i na výrobní podniky, jež formálně byly částečně řízeny i závodními radami dělníků. Také docházelo k zastavení kolektivizace a bylo možné vlastnit půdu do 10 ha. Zároveň bylo zemědělcům umožněno drobné živnostenské podnikání. Přesto v zemi pořád existovala diktatura KSJ a Tita, proto je někdy tento systém nazýván také titoismus. In MOULIS, VYKOUKAL, VALENTA: Vznik, krize a rozpad…, s. 97; RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 520.

[16] V samotné Makedonii bylo takto zatčeno okolo 900 osob. Mnoho dalších emigrovalo do zahraničí, včetně Československa. RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 220.

[17] ORT, Alexandr. Česká zahraniční politika. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 150.

[18] Aktivním v tomto směru byly zejména USA, které se v letech 1950-1954 zaměřily na potravinovou pomoc, úvěry, ale také dodávky zbraní pro Jugoslávii. Zároveň Jugoslávie hlasovala pro návrhy západních mocností v OSN. I díky podpoře Západu se pak roku 1949 stala nestálým členem OSN na úkor Československa navrženém státy Východního bloku. ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 513-517.

[19] Profile: Non-Aligned Movement [online]. BBC, 7. srpna 2009 [cit. 10. května 2011]. Dostupné z <http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/country_profiles/2798187.stm >.

[20] RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 225-227.

[21] Tamtéž, s. 237.

[22] Např. HUMAN RIGHTS IN BULGARIA IN 2007 - Annual Report of the Bulgarian Helsinki Committee [online]. Bulgarian Helsinky Committee, duben 2008 [cit. 10. května 2011]. Dostupné z <http://www.bghelsinki.org/upload/resources/Human%20rights_Bulgaria_2007.doc >, s. 21-22.

[23] The World Factbook - Bulgaria [online]. Central Intelligence Agency, 7. února 2011 [cit. 10. května 2011]. Dostupné z <https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/bu.html >.

[24] RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 224-227.

[25] SMUTNÝ, Martin. Rozpad Jugoslávie. Diplomová práce na Právnické fakultě Masarykovy univerzity na katedře ústavního práva a politologie. Vedoucí diplomové práce Michal Lampert,  s. 63. Také ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 698.

[26] RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 228.

[27] ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 521. Jugoslávie se tak chtěla jistit proti možnému napadení ze strany SSSR. In tamtéž.

[28] RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 230-231.

[29] Např. rozsáhlá preambule nebo Hlava pojednávající o právech a povinnostech občanů. Rozdíl byl v tom, jak dalece byla jednotlivá ustanovení dodržována v Jugoslávii a v Československu. In SMUTNÝ: Rozpad Jugoslávie…, s. 64-66.

[30] Např. ustanovení o samosprávném socialistickém systému nebo Hlava VI týkající se moci soudní. In tamtéž, s. 68.

[31] Ustav Socialističke Federativne Republike Jugoslavije. 7.dubna 1963.

[32] Krizi lze částečně přičítat i ekonomické reformě v Jugoslávii v roce 1965, jež s sebou přinesla i růst cen a nezaměstnanosti. In MOULIS, VYKOUKAL, VALENTA: Vznik, krize a rozpad…, s. 294. Svou roli vzhledem k poměrně velké orientaci Jugoslávie v zahraničním obchodu na státy Západu mohl sehrát i ropný šok v roce 1973 - např. v roce 1977 tvořil jugoslávský vývoz do kapitalistických zemí 40 % celkového vývozu, což bylo stejné jako vývoz do socialistických zemí, dovoz pak byl na úrovni 57 % z celkového dovozu. In Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 143.

[33] K tomu nakonec nedošlo i díky hrozbě nasazení federální armády. ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 544-546.

[34] RYCHLÍK, KOUBA: Dějiny Makedonie…, s. 234-235.

[35] Ustav Socialističke Federativne Republike Jugoslavije, 21. února 1974.

[36] SMUTNÝ: Rozpad Jugoslávie…, s. 72-74. Také ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 548.

[37] Např. jednání předsedy československého Federálního shromáždění Aloise Indry s Titem v roce 1974, kde byl Gligorov přítomen a sám vedl některá separátní jednání. Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (AMZV), fond Dokumentace Teritoriálních odborů - tajné 1949-1982 (DTO-T 1949-1982), Jugoslávie, k. 20. ŠESTÁK a kol. Dějiny jihoslovanských zemí…, s. 552.

[39] Ta v roce 1985 dosáhla již 10 % a dále se zvyšovala, zároveň dochází k prohlubování rozdílů mezi jednotlivými republikami a autonomními oblastmi. Tamtéž, s. 557.

[40] MOULIS, VYKOUKAL, VALENTA: Vznik, krize a rozpad…, s. 300-301.

[41] MIRČEV, Dimitar. Ethnocentrism and Strife Aminy Political Elites: The End of Yugoslavia. In The Macedonian Foreign Policy 1991-2006. Skopje: AZ-Buki, 2006, s. 68.

Jak citovat tento text?

Gazda, Adam. Zahraniční politika Jugoslávie s přihlédnutím k Makedonii v letech 1945 - 1990 [online]. E-polis.cz, 16. červen 2011. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/zahranicni-politika-jugoslavie-s-prihlednutim-k-makedonii-v-letech-1945-1990.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 4.59 hvězdiček / Hodnoceno: 41x


Přidat komentář

Vložit komentář

gino

úterý, 28. červen 2011
16:06

gino

slušná práce.


Napsal: gino [Odpovědět]