Změny ve vnímání integrace muslimů do struktur EU - od změny diskurzu na cestě ke společné doktríně

Úvod 

Vztah mezi islámem, chápaným jako náboženstvím i způsobem vlády, a zeměmi západní Evropy a USA, se za poslední dekádu výrazně pozměnil. Po šoku z teroristických útoků 11. září 2001 se postoje západní veřejnosti k islámu jako náboženství radikálně zhoršily. Rétorika amerického prezidenta George Bushe mladšího, invaze do Afgánistánu a Iráku vytvořily velkou propast mezi západními demokraciemi a muslimským světem. Výjimkou může být Saudská Arábie, která slouží Spojeným státům jako spojenec, přestože její státní zřízení má daleko k idealistické představě demokratického státu. Přítomnost západní, zejména amerických, vojenských jednotek v tradičních muslimských zemích přinesla schizma boje židovsko-křesťanské civilizace (Izrael jako tradiční spojenec USA nemá právo na existenci, viděno optikou většiny muslimských států v regionu) s islámem.

  Po zvolení Baracka Obamy americkým prezidentem v roce 2008 byla patrná snaha o změnu přístupu k muslimské civilizaci a tradiční dialog v mezinárodních vztazích, který charakterizuje zahraniční tendence demokratické strany USA. Po projevu[1] na egyptské univerzitě v Cairo  Obama začal používat smířlivou rétoriku vůči muslimskému světu, jíž, jak se zdá, zažehnal riziko otevřeného muslimsko-křesťanského konfliktu, který mohl přerůst v ozbrojenou formu. (Nejen za tyto činy obdržel hojně diskutovanou Nobelovu cenu za mír.) Nynější vztahy s na křivce Západ-islám se zdají být mnohem stabilnější, než byly mezi lety 2001 a 2008. Aktuální vývoj jasmínových revolucí  bude mít silný dopad na tento vztah, avšak to není předmětem zkoumání této práce.

Posun v zahraniční politice vůči muslimskému světu (respektive alespoň v její rétorické části) jediné světové supervelmoci nepřímo přinesl zásadní změny do evropského veřejného prostoru. Evropské mocnosti trpěly značným strachem z angažování se v tzv. koalici ochotných[2] a ochota jejich veřejných činitelů veřejně diskutovat o problémech při integraci zejména muslimských minorit byla velice nízká. Se změnou z Bushova na Obamův rétorický diskurs vůči muslimskému náboženství (nikoliv vůči jednotlivým státům) se objevily další skutečnosti, které vedly k akceleraci tématiky muslimských menšin do veřejných diskuzí zemí zejména západní Evropy.

V evropském prostředí jsou západní demokracie považovány za nejvyspělejší, jejich politické systémy jsou tedy považovány za vzory pro většinu světa, která se snaží směřovat k ideálu demokracie. V posledních letech lze sledovat v těchto státech jakýsi trend - v Nizozemsku, Německu, Velké Británii a ve Francii jsou intenzivně slyšet hlasy zvolených politických představitelů, kteří se kriticky vyjadřují k muslimským imigrantům. Otevřeně kriticky se vyjadřovat o muslimech, kterých se v Evropě vyskytuje mezi 15 a 25 miliony (neexistují jednoznačná data)[3], nebylo donedávna v mainstreamovém veřejném prostoru standardní. Kritizovat neadaptabilitu muslimů bylo stejným tabu, jako například kritizovat romskou minoritu v českém prostředí. Ti, kteří byli ochotni nechat svou osobu ostrakizovat, byli odsuzováni jako neonacisté a uzavření xenofobové. Všeobecně, v rámci unijních struktur rozšířený institut politické korektnosti (částečně ovlivněné mezinárodně politickou situací, jak bylo nastíněno v úvodu) prakticky umlčel tematickou veřejnou debatu a saturnoval veškeré snahy o nacionálněji a politicky-merkantilistický náhled na ty, kteří o muslimech špatně nemluví a na neonacisty či xenofoby.

  Pomyslné tabu bylo prolomeno, když se tři političtí lídři vyjádřili v rozsahu měsíců prakticky identicky – nejdříve se německá kancléřka pustila do nefungujícího konceptu multikulturalismu, s podobnými prohlášeními následovali francouzský prezident a britský premiér. Jednotlivé projevy státníků představují špičky finální agregace veřejného mínění a v následujících kapitolách budou rozebírány v širších souvislostech. Nový diskurs byl poměrně jasně stanoven.

Nizozemsko – nacionalistické trendy v nejliberálnější zemi Evropy

Nizozemský koncept otevřené země a společnosti, praktikovaný od 60. let 20. století[4], byl průkopníkem evropského multikulturalismu, pokud nebudeme počítat britské impérium na konci 19. století. Proto je v Nizozemsku téma muslimských minorit nejsilnějším bodem politických kampaní, vedle účasti vojenských jednotek v Afghánistánu a budoucnosti Eura.

  Zdejší multikulturalismus (ve stylu tzv. tavícího kotlíku) dostal velkou ránu na začátku tisíciletí. Po čistě nábožensky motivované vraždě filmaře Theo Van Gogha[5] se Nizozemci začali ptát, zdali stále žijí ve svobodné zemi. Na vlně idejí národního uvědomění a antimuslimských nálad byl do popředí vynesen Geert Wilders, předseda Strany pro svobodu, který požaduje plnohodnotnou asimilaci muslimů do holandského hodnotového systému, nebo jejich striktní vystěhování. Právě Wilders se stal nejhlasitějším kritikem neadaptabilních muslimských menšin v Evropě, jeho projevy a filmový dokument Fitna[6] mu vynesly obžalobu před amsterdamský soud[7]. Obžaloby v zemi, která je obecně považována za prototyp volnomyšlenkářského státu (díky historické sekularizaci a dlouhodobému míšení kultur, které prvoplánovitě vyžaduje toleranci), náležitě využil k prezentaci sebe samého jako posla pravdivých, ale bolestivých zpráv. Tvrdí o sobě, že má být v rámci politické korektnosti umlčen evropským diskursem zakrývání palčivých problémů neinvazivními frázemi.

  Wilders považuje[8] samotný soudní proces za „kladivo na umlčení svobody slova“ a tvrdí, že snažit se postihovat někoho, kdo jen říká pravdu, je zločin proti západním osvícenským hodnotám. Rušení Wildersových přednášek v Německu a České republice ukazuje, jak jeho politické ideje rozdělují současnou Evropu. Jeho setkání s dnes již bývalým politikem CDU v Německu - Reném Stadkewitzem přineslo německému představiteli vyloučení z jeho mateřské strany.

Německo – nejagregovanější veřejná debata

Německo se stejně jako Francie hlásí k neutralitě ve vztahu k církvím. Rozdíl je v tom, že Němci pojímají neutralitu ve vztahu k církvím „jako rovnost různých náboženství uvnitř tohoto prostoru“[9]. Zatímco francouzské pojetí této neutrality církevních subjektů ve veřejném prostoru je vylučující, to německé je zahrnující. Je nutné doplnit, že Německo nastavilo po první vlně gastarbeiterů v šedesátých letech tzv. etnicko exkluzivický systém. Němci, hnáni historickou národní vinou, považují církve za plnohodnotný subjekt veřejného života – jednání politiků se zástupci menšinových církví není nijak výjimečné, naopak je velice pravidelné. Doslova, aby bylo vidět, jak německý stát přijímá exogenní menšiny, vláda podporuje tzv. Deutsche Islam Konferenz, která proklamuje, že je reprezentací vyznavačů Alláha ve Spolkové republice. Problémem však je, že podle dlouhodobých průzkumů se velká část muslimů necítí být tímto tělesem zastupována, čímž se z upřímné snahy německé vlády stává hrad z papíru. Projev německého prezidenta Wulfa, v němž označil „islám za součást Německa[10] “, byl veřejně kritizován jako snaha o populismus směrem k samotným menšinám.

Vlna vyslovování politicky nekorektních tezí byla zahájena slovy spolkové kancléřky během loňského podzimu: „Pokusy vybudovat v Německu multikulturní společnost zcela zkrachovaly. Tento multikulturní přístup selhal, naprosto selhal.[11] " Po propůjčení národního vyznamenání dánským karikaturistům německá kancléřka legitimizovala jejich činy a hlavně – stanovila poměrně jasný diskurs. Nový ministr vnitra Hans-Peter Friedrich rozmíchal nové kolo debaty, když se nechal na úvodní tiskové konferenci ke svému úřadování slyšet, že „islám historicky není součástí Německa.[12] “

Ještě více kontroverze vzbudil dnes již bývalý člen vedení Bundesbanky Thilo Sarrazin. Jeho provokativní kniha Německo se likviduje samo[13]  byla intenzivně propírána snad každým, kdo v Německu něco znamená. Bývalý bankéř navrhuje zmrazit sociální dávky přistěhovalcům na deset let, aby se do Německa nestěhovala nižší vrstva. Obecně je v Německu výhodná sociální politika pro děti, což ještě akceleruje přirozeně vysokou porodnost muslimů.

Sarrazinova debata rozpoutala intranacionální kulturní válku. Jeho příznivci zvyšují laťku úspěšnosti imigrace a nekompromisně zavrhují její dosavadní přínosy, včetně těch hospodářských. Na imigrantech chtějí národní uvědomění a lásku k vlasti, která se k nim ještě před deseti lety neznala. Jeho oponenti, zejména ti s muslimskými kořeny, se ho ptají[14], proč proti nim rozpoutává veřejnou vlnu nesnášenlivosti.

Expert politický islám, Georgij Engelgard, se nechal slyšet:

„Problém spočívá v tom, že řada komunit, v první řadě vystěhovalci z Turecka a arabských zemí, existuje vlastně uvnitř Evropy s právem jakési paralelní společnosti. To vyvolává v mnoha Evropanech podráždění. Vezmeme-li kupříkladu Německo, pak poslední dva měsíce tam probíhá bouřlivá diskuse o této otázce. Zatímco politická elita vyžaduje dodržování multikulturního přístupu a soužití různých komunit, pak občané, voliči, mají převážně proti takové politice námitky.“[15]

Ke komplexnějšímu obrázku veřejné debaty je třeba zmínit, že předseda bavorské CSU, Horst Seehofer, žádá zastavení jakékoliv migrace. „Německo nepotřebuje imigranty.“[16] Z tábora příznivců tvrdé politiky vůči neintegrujícím se menšinám se vyčlenil již zmíněný René Stadkewitz – po vyhazovu z CDU založil stranu Svoboda, hlásící se k jedinému programovému tématu - tvrdé imigrační politice. Založení strany Die Freiheit v Německu po Wildersově intervenci vzbudilo velký ohlas, který saturnoval názorové zastoupení. Kdykoliv se do senzitivní problematiky zapojí strana s radikálnější profilací, propast mezi názorovými tábory se znásobí. Jak tvrdil Machiavelli, je naprosto nutné přiznat, na čí straně stojíte, jinak nemáte šanci na úspěch v očích veřejnosti – voličů.

Stigmatizace německé pravice

Stadkewitzova Die Freiheit stojí před zásadním bodem zlomu. Přihlášení se k pravicové straně spektra se silným apelem na menšinu žijící ve Spolkových zemích znamená v poválečné historii Německa politickou sebevraždu. Důležitým národním aspektem v Německu je kontradikce vzbuzovaných názorů – na jedné straně frustrace z neintegrující se minority naráží na tvrdou překážku, druhou stranou mince je pocit kolektivní viny Němců za holocaust. Snaha o implementaci tvrdé politiky vůči již dlouhodobě zabudované minoritě (muslimové začali do Německa pronikat dekádu po smrti Hitlera) naráží na analogii s perzekucí židovské minority ve třicátých letech.

Další ranou pro novou stranu univerzálního typu je osobní neúčast hlavního politicky neaktivního mluvčího nového diskurzu – Thilo Sarrazin odmítl vstoupit do strany Die Freiheit, což zdůvodnil svým věkem a nechutí se politicky angažovat. Budoucnost politického nováčka mezi historicky silnými stranami (a v majoritně biparitním politickým prostoru) je značně nejistá a téměř predestinována. Die Freiheit nemá pravděpodobně šanci získat takovou pozici, jako její alma mater – Wildersova pozice strategické podpory či nepodpory menšinové vlády v zemi tulipánů je prozatím jen Stadkewitzovým snem.

Následující měsíce budou sloužit jako přirozený průzkum veřejného mínění – německá veřejnost svou podporou či nepodporou ukáže, jak moc je konsternována otázkou muslimů žijících ve své majoritně křesťanské zemi. Důležité rozhodně bude, jak se strana dokáže postavit nařčení z profilace jako  „neue NSDAP“. Pokud se Die Freiheit podaří nepodkopnout si vlastní nohy autodiskreditací, budou další volby milníkovým indikátorem pro celou EU. Německo je tahounem EU, a pokud jeho lid projeví svými volebními lístky vůli mluvit o tématu muslimských menšin – bude to jasným znamením pro země spojené Unií, že tématika není nepodstatná.

Pokud se tak stane, je stále velice pravděpodobné, že tématiku přejmou velcí hráči politického spektra, avšak zabalenou do jiných slovních obálek, aby autorizovaly svou kritiku Sarrazina a Stadkewitze.

Francie - supersekularizace

Ve Francii lze sledovat podobný trend – prezident země galského kohouta se nechal slyšet:"Tolik jsme se zajímali o identitu příchozího, že jsme nevěnovali pozornost identitě země, která ho přijímá. Koncepce multikulturalismu selhala i u nás“[17] , prohlásil Nicolas Sarkozy.

Vzpomeňme krátce na diskurs Jean-Marie Le Pena, který byl nedávno vystřídán za pozornosti světových médií ve vedení strany Front national svou dcerou. Protiimigrační tématika jako hlavní bod programu strany není v Francii novinkou – Národní fronta figuruje ve francouzském politickém prostoru již od roku 1972. Vše naznačuje tomu, že Marine Le Pen bude pokračovat v odkazu svého otce, který je v zemi galského kohouta osobnostně umírajícím hráčem[18] na národním politickém poli, zejména kvůli rétorice antisemitismu a vyhasínající volitelností politika na odchodu. Jeho následovnice přináší novou energii a drive – na scénu přišla právě v čas – Evropa je nyní připravena mluvit a diskutovat o muslimské integrační problematice.

Neočekávaný úspěch ve volbách do francouzské místní samosprávy však ukazuje, jak integrovaná je tato tématika i na místní úrovni. Mladá nacionalistka, médii často označována jako fašistka, sbírá nebývale vysoké hodnocení v žebříčcích popularity. Není zatížena historií ve francouzské vysoké politice a poté, co se distancovala od antisemitismu svého otce, její hvězda na politickém nebi raketově stoupla. V současné době drží podobné preference pro prezidentskou volbu jako prezident Sarkozy. Prezidentské volby v roce 2012 budou jistě zajímavé, stát proti sobě pravděpodobně budou dva silně pravicoví kandidáti.

Kritika nošení burky je silně slyšet v post-rousseauovské Francii, vyznávající laický integrační model sekularizace – tedy například zákaz jakýchkoliv náboženských symbolů na veřejných místech. Doplňme, že francouzský historický diskurs je vůči církvím doslova exkludační – francouzský prezident má sice poradce pro muslimskou menšinu, ale stát neuznává církve jako skutečné subjekty veřejného života. Kříže ani burky nesmějí být do francouzských škol nošeny. Do tohoto veřejného sekularizovaného prostoru vyčištěného od náboženských symbolik ve stylu jsme si rovni a každý si svého boha vyznávejte doma vstupují požadavky muslimských komunit na veřejné nošení burky například ve školách, což je v přímém rozporu s odkazem francouzské revoluce, na němž dnešní pátá republika staví. Od 11. dubna 2011 není možné nosit na veřejnosti burku.

Prezident Sarkozy z kraje svého působení v úřadu dokonce navrhl výstavbu mešit ze státních zdrojů a vzdělávání imánů v evropských podmínkách, čímž chtěl docílit, aby tito imámové mohli islám „přizpůsobit“ evropským muslimům. Nevole ze strany francouzské veřejnosti a stoupající popularita Le Penové ukazují jasné zrcadlo, co si majoritní demos Francie přeje – asimilaci, nikoliv nezávislou komunitu. Sarkozyho pokus o větší propojení státu s islámskými náboženskými asociacemi jde proti občanskému individualismu a radikálnímu sekularismu zděděnému po třetí republice.[19]

Velká Británie – razantní kroky

Britský premiér se na mnichovské bezpečnostní konferenci nechal slyšet, že vize multikulturní společnosti v Británii zkrachovala. "Státní multikulturalismus je doktrínou, která se ubírá špatným směrem a jejíž následky mohou být hrozivé."[20] Jako kdyby kopíroval slova německé kancléřky - na Ostrovech není na celonárodní politické scéně přítomna strana se silně antiimigrační tématikou, jak je tomu ve Francii, Nizozemsku a nově i v Německu. O to silněji však problematiku muslimské imigrace pojal aktuální vládnoucí aparát, což je ve srovnání se zmíněnými třemi zmíněnými zeměmi výjimkou.

Historicky je třeba zmínit, že Británie zatím neprovedla formální odluku náboženství od státu a veřejný prostor je tu s náboženstvím bezprostředně propojen. Od poloviny 16. století má Británie svou národní církev, která je privilegovaná a státem podporovaná. Až rokem 1858 nabyli příslušníci židovské a křesťanských církví stejných politických práv jako věřící anglikánské církve.[21] Velká Británie svoji politikou směruje k individualistickému a sekularistickému pólu v rámci britské tradice, která nezná odluku náboženství od státu a uznává náboženské komunity jako své partnery ve starosti o veřejné dobro.[22]

V roce 2009 britská vláda potichu dovolila muslimským náboženským soudům rozhodovat v občanskoprávních věcech týkajících se rozvodů, finančních sporů a domácího násilí, což vyvolává obavu, že muslimové vytvoří paralelní právní systém se stejnou autoritou, jakou má britský právní systém. Po teroristických útocích na londýnské metro[23], které spáchali muslimové, narození ve Velké Británii, se v britském veřejném prostoru rozpoutala diskuze o kořenech terorismu ve vlastní společnosti. V nedávné době reagoval britský premiér poměrně razantně: "V posledních letech jsme měli čistou imigraci do Velké Británie na úrovni zhruba 200.000 lidí ročně, což znamená dva miliony lidí navíc každých deset let," řekl v pořadu Sky News. To je podle něj nepřijatelně vysoké číslo, které musí být sníženo.

Britský premiér prohlásil, že by chtěl, aby se čisté přistěhovalectví ročně pohybovalo v rozmezí desítek nikoliv stovek tisíc lidí.  Ti, kteří žádají o vízum z důvodu sňatku, budou muset napříště skládat zkoušku z angličtiny. Rodiny osob s oprávněním žít a pracovat v Británii dnes získávají asi 20% všech víz, zatímco neevropští studenti přijíždějící na univerzity představují až 60% veškeré imigrace do Británie.

  Ministerstvo vnitra zpracovává plány na drastickou redukci počtu zahraničních studentů. Ze strany policie a bezpečnostních činitelů se objevila obvinění, že vzdělávací systém je údajně zneužíván teroristy usilujícími o povolení žít v Británii.[24]

Následujících několik let ukáže, jak úspěšná je deklarovaná strategie redukce vízových možností a nucené adaptace již téměř domestikovaných příslušníků menšin. Je nutné dodat, že Velká Británie, která si od viktoriánského 18. století zakládá na multikulturalitě svého občanského a univerzitního prostředí, slovy svého čelního politického představitele dává najevo silnou snahu o nacionalizaci a přímo artikulovanou obranu národních tradic. Strach z vytvoření paralelních společností Britů a muslimů na britských ostrovech a reakce na londýnské útoky doma vychovaných cizinců žene politické elity k razantním opatřením.

Můžeme sledovat inklinaci k francouzskému laickému (sekularizovanému) přístupu, tedy snaze k cílené částečné asimilaci imigrantů. Trend, jemuž deklaroval náklonnost David Cameron, působí jako náznak přicházející doktríny – západní demokracie otevřeně přiznávají, že komunitní systémy integrace (Británie, Německo) ani metoda tavícího kotlíku ve starokontinentálních rozměrech (Nizozemsko) nejsou přijatelné pro domácí obyvatele.

Závěr - legitimizace tématiky do veřejného prostoru

Když shrneme základní atributy čtyř separovaných národních iniciativ, nalezneme tři opoziční tělesa, která částečně využívají antimuslimskou tématiku jako prostředek pro navýšení volebních preferencí, jelikož jejich vlády neartikulují kritické postoje tak razantně. Tyto tři partaje považují kritiku neintegrujících se muslimských menšin za své primární politické téma. Jelikož vládnoucí špičky až v nedávné minulosti legitimizovaly tuto problematiku (výroky Merkelové, Camerona a Sarkozyho), počátek diskuze o národní identitě a vlivu milionových muslimských komunit v západní Evropě na samotný stát je neodvratitelnou etapou, která bude v následujících letech aktuální. Abych odpověděl na otázku z úvodu článku – ano, s antiimigrační tématikou se v politickém prostoru západní Evropy nyní už musí počítat.

Silná slova Davida Camerona jako premiéra historicky multikulturní země o cílené regulaci další imigrace jsou předzvěstí další etapy vývoje – evropští státníci si již uvědomili, že o integraci přistěhovalců se musí mluvit v politickém mainstreamu. Můžeme očekávat, že se buď antiimigrační strany stanou populárnějšími (Marie Le Pen), či se budou i nepřímo podílet na vládě (Wilders). Vzhledem k  ostrakizování malých stran (Die Freiheit) jako fašistů a neonacistů se nedá očekávat jejich zapojení do koaličních vlád, ale převzetí tématiky velkými hráči (Cameron).  

Sumárum výše uvedeného článku do jedné věty – západní Evropou se začíná táhnout silná nespokojenost s některými neintegrujícími se muslimskými menšinami, na což reagují samostatná politická uskupení, když poukazují na pozapomenutý nacionalismus, který byl částečně veřejně pohřben pod přikrývku doktríny multikulturalismu a liberálně-utopistických idejí.

Bezpečnostní aspekt tématu je jasně viditelný – vzhledem k interní provázanosti Evropské unie schengenským prostorem je rostoucí počet neintegrujících se muslimů bezpečnostní hrozbou. Jelikož se debata již rozeběhla, je všem, kromě extrémní pravice, jasné, že byl odstartován závod o nalezení konsenzu k všeobecnému přístupu k muslimským imigrantům. Jejich exkludace ze společnosti je obecně považována za nejkrajnější možnost, většina subjektů diskuze se snaží najít vyhovující systém integrace, který by nepošlapával očekávání majority, jak tomu bylo dodneška.

Dá se očekávat, že veřejná debata bude probíhat na úrovni národních států a s postupem času i v Evropském parlamentu. Cílem bude najít ideální model integrace a odpovědět na otázku – jaká je evropská policy k islámu?

Článek původně zveřejněn v čtvrtletním sborníku Přítomnosti

Odpovědný redaktor: Bc. Martin Fedina

Článek neprošel jazykovou korekturou

Titulní obrázek převzat z: http://www.sxc.hu/photo/1206535

---

[1] Dostupný z WWW: http://www.youtube.com/watch?v=B_889oBKkNU

[2] Koalice států, které se zapojily do afgánské a irácké operace pod vedením USA

Počet obyvatel Evropy sice stále vzrostl ze 422 milionů v roce 1900 na 727 milionů v roce 2000, od šedesátých let však porodnost prudce klesá a dnes se v celé Evropě rodí méně dětí, než je nutné k pouhému udržení počtu obyvatel. Otázka důvodu poklesu porodnosti je velmi složitá, neboť se tento jev vyskytl na celém kontinentě, v katolických, protestantských i pravoslavných zemích, zemích bohatých i chudých. Pokud by tyto trendy pokračovaly, měla by Evropa podle odhadů OSN v roce 2300 pouhých 60 milionů obyvatel. Podle zprávy OSN o migraci bude Evropa potřebovat do roku 2050 k obnovení věkové rovnováhy nejméně 700 milionů přistěhovalců. (Humanistická Evropa, nebo islamistická Eurábie?, Zdeněk Škrobák, Nad knihou Waltera Laquera Poslední dny Evropy, http://www.revuepolitika.cz/clanky/165/humanisticka-evropa-nebo-islamisticka-eurabie )

[4] Hulliane Hammer, Muslims in the Netherlands and Belgium, Islam Online, 29.12.2005 http://www.islamonline.net/servlet/Satellite?c=Article_C&cid=1162385921901&pagename=Zone-English-Euro_Muslims%2FEMELayout

[5] Nizozemský filmař Theo Van Gogh byl zavražděn 2. 11. 2004 holandsko-marockým muslimským militantem Mohamedem Bouyerim v souvislosti s filmařovým posledním filmem Submission (Podvolení, 2004), který kritizoval přístup islámu k ženám.

[6] Film dostupný z http://fitna-koran.blogspot.com/2008/03/watch-fitna-online.html

[7] Webové stránky „Wilders u soudu“ http://www.wildersontrial.com/

[8] Oficiální prohlášení Geerta Wilderse, dostupné z http://blogs.telegraph.co.uk/news/brunowaterfield/8569827/Geert_Wilders_freedom_of_speech_and_its_enemies/

[9] Havlová, Renata. Problém integrace muslimu do západní společnosti: bakalářská

práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra občanské výchovy,

2009. 41 l., 4 l. příl. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Radovan Rybář, Ph.D, strana 18

[10] Siobhán Dowling článek 'Should Muslims Be Treated on an Equal Footing?'

, článek Is Islam an Intrinsic Part of Germany?, Der Spiegel,  http://www.spiegel.de/international/germany/0,1518,722065,00.html

[11] Článek Budování multikulturní společnosti selhalo, uznala kancléřka Merkelová

, IDnes,Dostupný z WWW: http://zpravy.idnes.cz/budovani-multikulturni-spolecnosti-selhalo-uznala-kanclerka-merkelova-1ox-/zahranicni.asp?c=A101017_210737_zahranicni_mad

[12] Matthias Matussek, článek Is Islam an Intrinsic Part of Germany?, Der Spiegel, dostupný z WWW: http://www.spiegel.de/international/zeitgeist/0,1518,749967,00.html  

[13] Deutschland schafft sich ab, Thilo Sarrazin, ISBN: 978-3421044303

[14] Hodinový záznam diskuzního pořadu BBC, v němž Sarrazin participoval http://www.youtube.com/watch?v=90uhalZNG58

[15] Interview pro rozhlasovou stanici Voice of Russia, 18.10.2010, http://english.ruvr.ru/2010/10/18/26802256.html

[16] Kate Connoly, článek German politician inflames immigration debate , Guardian, dostupný z WWW: http://www.guardian.co.uk/world/2010/oct/11/germany-immigration-horst-seehofer

[17] Záznam rozhovoru na WWW: http://wn.com/Sarkozy_Multikulti_in_Europa_ist_gescheitert

[18] V roce 1997 získala Národní fronta 14.95%, v roce 2007 jen  4.29% ve volbách do Národního shromáždění francouzské republiky

[19] Baršová, Barša: Přistěhovalectví a liberální stát. Brno, Masarykova

univerzita v Brně 2005, strana 195

[20] Leona Šlajchrtová, článek Evropa pohřbívá multi-kulti. Projekt padl, shodli se státníci, IDnes, dostupný z WWW:

http://zpravy.idnes.cz/evropa-pohrbiva-multi-kulti-projekt-padl-shodli-se-statnici-pl7-/zahranicni.asp?c=A110211_120816_zahranicni_btw

[21] Baršová, Barša: Přistěhovalectví a liberální stát. Brno, Masarykova

univerzita v Brně 2005, strana 193

[22] tamtéž, strana 195

[23] 7. 7. 2005 zabila série bombových útoků v londýnském metru 56 lidí.

[24] David Stringer, MSNBC.com, 23.11.2010, http://www.msnbc.msn.com/id/40338835/ns/world_news-europe#

---

---

Hodnocení

---

[Jakub Janda] [Zobrazeno 1168x] [30. červen 2011]
[Mezinárodní vztahy] [no comments] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Další články z této kategorie

Další články autora

---

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře