Debata o migraci: příležitost nebo hrozba? Aneb sluníčkáři kontra xenofobové

 19. listopad 2015  Stanislava Schultingová  komentáře

Zachovat si kritické myšlení a pečlivě vybírat zdroje informací. To byl jeden z apelů přednášejících směrem k účastníkům debaty o migraci, která se v minulém týdnu konala na půdě ZČU. Mluvilo se jak o přístupu státních orgánů k migraci, tak i o pohledu novinářů na uprchlickou krizi a současné dění v Sýrii.

Zdroj: commons.wikimedia.orgZdroj: commons.wikimedia.org

Debata se konala v úterý 10. listopadu 2015. Na organizaci akce, kam dorazilo přes 90 lidí, se podílelo Eurocentrum Plzeň, Europe Direct Plzeň a Akademický spolek studentů politických věd v Plzni, jehož předsedkyně, Jana Pleyerová, událost moderovala.

Váženými hosty byli za Plzeňskou pobočku Centra na podporu integrace cizinců PhDr. Jiří Vesecký, PhD, zástupce Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Ondřej Brychta a novinářka a fotografka Markéta Kutilová. Akademickou obec pak reprezentoval Mgr. Jiří Mertl, který se věnuje problematice sociální deviace a mediálního diskurzu.

V první části odpoledne Ondřej Brychta přítomné seznámil se strategií přístupu ČR k otázkám uprchlictví. Aby migrant získal povolení k trvalému pobytu v ČR, musí složit zkoušky z českého jazyka nejméně na úrovni A1 a splnit podmínku pobytu na našem území v délce alespoň pěti let. V ČR nyní legálně žije přes 450.000 cizinců, z nichž největší část pochází z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu a Ruska.

Bez kontroly ze strany cílových zemí pak probíhá nelegální migrace. Ta je zpravidla organizována sítěmi převaděčů a nese aspekt organizovaného zločinu ve formě obchodu s lidmi. V případě vstupu na území bez pobytového oprávnění, by měli být tito lidé do 48 hodin zadrženi a vyhoštěni, nebo umístěni do detenčního zařízení, kde podstoupí vstupní prohlídku a absolvují pohovory za účelem identifikování daných jednotlivců a zjištění, zda již došlo k zažádání o mezinárodní ochranu v jiném státu. Dnes existují dvě formy mezinárodní ochrany – udělení azylu či doplňkové ochrany. Jak stanovuje Ženevská úmluva, v prvním případě člověku musí v zemi původu reálně hrozit pronásledování a získá tak ochranu na dobu neurčitou. Doplňková ochrana je pak udělována na základě přítomnosti zákonem definovaného rizika či vážné újmy v zemi původu a to na dobu určitou[1]. V současné situaci je ČR jasným příkladem tranzitní země.

Následující prezentace PhDr. Jiřího Veseckého, PhD představila téma integrační politiky ČR. V roce 2013 na celkové populaci České republiky, podobně jako například v Nizozemí, tvořil podíl cizinců 4 %[2].

Samotná integrace se definuje jako dlouhodobý oboustranný proces vzájemného přizpůsobování nově příchozích a místní majoritní společnosti. Takovéto začleňování má předcházet vytváření uzavřených komunit cizinců, jejich společenské izolaci či společenskému vyloučení. Integrace je klíčová pro zachování sociální soudržnosti, stejně tak jako pro ekonomický rozvoj státu. Právě proto je realizována nejen skrze ministerstva, ale i s pomocí krajů a obcí. I pro ty je totiž důležité, aby cizinci znali svá práva, ale také aby byli schopni dostát svým povinnostem a byli ekonomicky soběstační. V roce 2014 bylo na integrační programy v ČR vynaloženo dvacet čtyři miliónů korun, přičemž velká část této sumy byla tvořena dotacemi z EU a z Norských fondů, dále příspěvky nadací různých ambasád či organizací jako je UNHCR.

Problematice informovanosti všeobecně, vlivu médií a možnostem seriózní debaty nad otázkou migrace byl věnován další příspěvek Mgr. Jiřího Mertla ze ZČU.

Ten hned na okraj zmínil různé přístupy, které by šly na aktuálně probírané téma aplikovat. Příkladem je teorie labelingu, kdy je “sociální deviace” dílem společenského konstruktu, který může být vytvořen na základě společenských událostí, nebo i účelově, aktéry se společenským vlivem či kapitálem. Může tak i dojít k tzv. agonistické demokracii, v níž dochází ke kartelizaci mezi médii a politiky[3]. „Média vytváří u recipientů mentální mapy, zejména o fenoménech, s nimiž nikdy nepřišli do kontaktu,“ tvrdí Mertl. Migranti tak mohou být skrze média rámcováni jako sociální devianti, kteří jsou nebezpeční pro naše hodnoty a společnost. Je to dáno touhou po senzaci, kvůli níž novináři hledají emotivní příběhy. Politici poté mohou takto vytvořenou situaci využít k udržení své pozice a vlivu.

Důsledky takového rámcování mohou být: černobílý charakter debaty; predikace “jistých” hrozeb; vyvolání morální paniky, kdy se dostavuje pocit jak osobního či ekonomického ohrožení, tak možnosti zborcení celého normativního řádu (a jak autor vtipně dodává: „zavedení práva šária“). Časté může být i vytváření zjevných logických rozporů. Výstupem tohoto nastavení je absence věcné politické a sociální debaty, která se stává pouze čistě nepřátelskou.

Posledním řečníkem byla nezávislá novinářka a fotografka Markéta Kutilová, která letos v létě společně s její kolegyní Lenkou Klicperovou vyjela do syrského Kurdistánu. Cílem jejich cesty mělo být zodpovězení otázek, které při přemítání o současné migrační vlně ihned vyvstávají a sice, proč a jak lidé ze Sýrie odcházejí. V návaznosti na to chtěly obě ženy také zdokumentovat, jak vypadá samotný boj proti Islámskému státu. Před vyprávěním o samotném pobytu ve městě Kobání uvedla Kutilová přítomné do geograficko-politického kontextu války v Sýrii, kde před vypuknutím konfliktu žilo osmnáct miliónů obyvatel. Polovina z nich už musela opustit své domovy. Většina odešla do uprchlických táborů v Turecku, Iráku, Jordánsku či Libanonu. Faktem tedy je, že do Evropy míří pouhý zlomek syrských uprchlíků.

Při promítání fotografií z oblasti kolem města Kobání upozornila Kutilová na to, že je tento region označován za obilnici Sýrie. Navíc se zde v okolí nachází mnoho ropných polí a vodních zdrojů. Kvůli jeho strategické poloze v září roku 2014 dobyl město Islámský stát. Civilní obyvatelstvo bylo nucené uprchnout do nedalekého Turecka, odkud přes hranice podle novinářky „lidé koukali, jak jim Islámský stát dobývá jejich domovy“. Poté nastal guerillový boj o každý metr města. Proti bombardování pozic IS Severoatlantickou aliancí bylo od počátku Turecko. Tam totiž také žije početná skupina Kurdů, které reprezentuje krajně levicová strana PKK. Ta je s tureckou vládou de facto ve válce kvůli snahám o vytvoření nezávislého Kurdistánu.

NATO později ovšem přeci jen zasáhlo a Kobání bylo v únoru 2015 jako první město znovudobyto. Do srpna se z 80 % úplně zničeného a rozbořeného města, kde nezůstaly stát školy, kde nefunguje elektřina, rozvod vody či kde chybí nemocnice, vrátilo asi 30 tisíc lidí. Velkým problémem se stalo zaminování, kvůli němuž zemřelo přes 130 lidí a 75 přišlo o končetiny. U mnoha obyvatel se objevily i psychické problémy. V Kobání navíc kromě Lékařů bez hranic a Handicap International nepůsobí žádné mezinárodní humanitární organizace. Politickým důvodem, vedle jasného bezpečnostního rizika, kdy IS stále drží své pozice vzdálené 25 km od města, pak může být přítomnost levicového režimu, který zde Kurdové vyhlásili.

V červnu na Kobání znovu zaútočili islamisté. V přestrojení za kurdské milice YPG ve spánku zavraždili přes 300 civilistů. Tomuto aktu násilí ale nebyla světovými médii věnována větší pozornost. Bylo to totiž ve stejný den, kdy v Tunisku během teroristického útoku zemřelo kolem třiceti britských turistů.

A odpovědi na prve položené otázky? Syřané podle Markéty Kutilové nevidí východisko do budoucna, nemají naději pro své děti. Výrok německé kancléřky Merkelové, že Německo přijme Syřany, místní pochopili jako že „je Německo chce, a je tedy ten správný čas odejít“. Rodiny často prý vyslaly nejstaršího syna jako průzkumníka. Když bezpečně dorazí, vydá se na cestu i zbytek rodiny. Zároveň uvádí, že rozdělení rodiny je pro všechny velkým citovým strádáním. Stejně tak je nepřirozené opouštět domov, ke kterému mají, stejně jako k půdě, velmi silný vztah.

Na závěr všichni hosté zdůraznili význam kritického myšlení jednotlivců. Zdroje pro čerpání informací bychom si proto měli pečlivě vybírat, stejně tak se snažit vytěsňovat stereotypní uvažování.

 


[1] Nejméně však na jeden rok.

[2] V konkrétních číslech to bylo přes 422.000 lidí. Pro srovnání, v Německu díky velkému počtu obyvatel, tvoří 7.696.000 cizinců 9,9 % populace.

[3] S tímto konceptem přišla belgická politoložka Chantal Mouffe.

Jak citovat tento text?

Schultingová, Stanislava. Debata o migraci: příležitost nebo hrozba? Aneb sluníčkáři kontra xenofobové [online]. E-polis.cz, 19. listopad 2015. [cit. 2024-03-28]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/clanek/debata-o-migraci-prilezitost-nebo-hrozba-aneb-slunickari-kontra-xenofobove.html>. ISSN 1801-1438.

[Nahoru ↑]


Hodnocení

Hodnocení: 3.33 hvězdiček / Hodnoceno: 6x


Přidat komentář

Vložit komentář